Výlety doma i po světě neboli moje cestování od roku 2020




Letní Drážďany a Míšeň 5.8. - 8.8.2023

Ne, že bychom neměly Drážďany proježděné, už jsme tam byly několikrát v zimě a také v létě, ale historické pamětihodnosti jsme nikdy nestihly navštívit úplně dokonale. A proto jsme se to rozhodly napravit a do Drážďan jsme se opět vypravily v létě, ne na vánoční trhy, ale jen na poznávání historických krás. A že jich tam je, zase jsme všechny nestihly.


Zwinger - obrazárna
(pro vstup klikněte na obrázek)


Jako první jsme navštívily obrazárnu se sbírkami starých mistrů, prostor je to opravdu obrovský, chodíte tam a zpátky a ještě je vedle chodba a 3 patra k tomu, takže jsem po několika hodinách byla ráda, že jsme konečně dorazily k Sixtinské madoně od Raffaela (poslední fotka obrazu). I když je to světoznámý obraz, můj favorit to není, mnohem více se mi líbily obrazy měst od Bernanda Bellotta Canaletta, některé vypadají jako fotky, tak věrně jsou namalovány. Potkáte zde ale spoustu dalších známých jmen jako je Boticelli, Tizian, Tintoretto, Correggio, Rembrandt, Vermeer, Rubens nebo Dürer. Nádvoří Zwingeru se předělávalo, takže nebyla žádná procházka okolo vodotrysků, jen čilý stavební ruch.


Zwinger - sbírka porcelánu
(pro vstup klikněte na obrázek)


V druhé části Zwingeru se nachází jedna z největších sbírek čínského, japonského a míšeňského porcelánu. Není vystavená celá, protože čítá cca 20 tisíc kousků, zde je jich necelý tisíc. Sbírka byla založena v roce 1715 saským kurfiřtem a polským králem Augustem zvaným Silný, který byl vášnivým sběratelem obrazů, soch a právě i porcelánu. Dávám jen malou ochutnávku, čínský porcelán dynastie Ming a Qing, dračí vázy, japonský porcelán a míšeňský, který byl zpočátku inspirovaný japonskými a čínskými vzory, ale lze zde nalézt i čistě bílé sochy nebo postavičky muzikantů či kejklířů. Velmi hezký je sál zvířat, kde je opravdu hodně druhů zvířat, převážně z bílého míšeňského porcelánu.

Grünes Gewölbe Historisches - Zelená klenba historická
(klikněte na jednotlivá fota, není tu galerie)




Grünes Gewölbe Historisches - Zelená klenba historická - je to klenotnice, která je přístupná od roku 1724. Jsou zde shromážděny předměty z období renesance až po klasicismus. Klenotnice je součástí Státních uměleckých sbírek Drážďany a patří k největším v Evropě. V roce 1945 byla klenotnice poničena bombardováním, sbírky však byly tou dobou již odvezeny na pevnost Königstein, pak do Sovětského svazu a následně zpět do Drážďan. Prostory byly kompletně zrekonstruovány a v roce 2006 znovu otevřeny. V roce 2019 byly zloději ukradeny unikátní šperky, diamanty a drahé kameny v celkové výši přes milión eur, větší část byla už nalezena. Vstupné do klenby se platí jednotlivě, momentálně je to 14 eur a vyplatí se vám zajistit si lístek předem, přes internet, protože do klenotnice se každý den pouští jen omezený počet lidí a tak se vám může stát, že přijdete ke kase a lístek na ten samý den už nedostanete. Dávám jen 4 obrázky, které jsem stáhla z netu, protože místnosti jsou velice pečlivě hlídané a fotit se nesmí. O to větší důvod se tam podívat osobně, byly tam opravdu různé předměty a zvláštnosti, sem tam tak trochu kabinet kuriozit, ale líbilo se mi to moc.


Neues Grünes Gewölbe - Nová zelená klenba
(pro vstup klikněte na obrázek)


Neues Grünes Gewölbe - Nová zelená klenba - nalézá se v prvním patře Rezidenčního (královského) paláce, je zde k vidění na 1100 exponátů a je to jedna z nejbohatších klenotnic v Evropě. K jedinečným kouskům kabinetu patří mimo jiné díla drážďanského dvorního klenotníka Dinglingera, jako např. *Dvorský stát velko-mogula* nebo *Zlatý kávovar*. Všechno to tak září a svítí, navíc je většina exponátů pod sklem, takže se to opravdu špatně fotí, nicméně nějakou představu si uděláte a vůbec nejlepší bude, když sem zavítáte na návštěvu. Čemu nemůžu odolat, je znovu si důkladně prohlédnout Dvůr Velkého mogula, je to neskutečně přesně vytvořené dílo dvora s vládcem na trůnu a spoustou cizích výprav, které mu nesou dary, postavičky zhruba ve velikosti 4-5 cm. Už jsem to jednou viděla, ale znovu jsem u tohoto dvora strávila nejvíce času a myslím, že to nebylo naposledy (fotky jsou ze 2 foťáků, jeden to házel hodně do žluta, druhý do bíla, vybrala jsem z každého ty nejlepší fotky, líp to nešlo). Poslední info je ke vstupenkám, do Nové klenby se už dají koupit kombinované vstupenky, my jsme si např. koupily vstupenku na dva dny za 25 eur a ta zahrnovala Novou klenbu, všechny ostatní kabinety v královském paláci, výstup na věž, vstup do obou sbírek ve Zwingeru, vstup do Albertina - moderní umění, do Japonského paláce a dalších 3 galerií. Navíc poskytují slevy do dalších muzeí a atrakcí ve výši od 1 eura po 20%, takže nejdříve navštivte infocentrum, ať neplatíte zbytečně moc peněz za vstupy, opravdu se to oplatí a mají to hodně variabilní, nejen na 2 dny.


Královský palác, zbrojnice, turecký pavilón a věž
(pro vstup klikněte na obrázek)


Das Residenzschloss - královský palác. Obsahuje další výstavní prostory, my jsme nenavštívily všechny, jen Paraderäume (výstavní místnosti) Augusta Silného, zbrojnici, turecký salón a výstavu dobových pánských šatů. Věž Královského paláce - Hausmannstrurm. To bych nebyla já, abych nelezla na nějakou věž. Už jsem to skoro vzdala, protože mě onoho dne bolelo koleno, ale pak jsem si řekla, vždyť je to jedinečná příležitost, jdi do toho, koleno si vyléčíš až potom. A tak jsem šla, schody jsou příjemné, široké, do věže jsou nově zbudované, takže to nebyl nijak strašný výstup. Ale ty pohledy, no však se podívejte...... je zde krásně vidět na Katedrálu nejsvětější trojice, na drážďanskou operu Semperoper, na Zwinger, a na další dominanty města jako je Frauenkirche nebo Zitronenpresse.


Pár fotek z historické části města i z té novější na druhém břehu
(pro vstup klikněte na obrázek)


Kostel Frauenkirche, do kterého jsme se tentokrát nedostaly, byla tam svatba, nevadí, byla jsem tam v prosinci, katedrála Nejsvětější trojice - volně přístupná, úžasné terasy při Labi, kde máte výhled na Neustadt na druhé straně řeky, tak i na staré město. V Neustadtu jsme navštívily hračkárnu, o které víme, že má i miniatury a nezklamala, dále pak kreativ a dojely jsme i do obchodního centra Elbe, kde se nachází hodně velký obchod s hračkami, takový u nás zkrátka nemáme. A zpět domů tramvají, ten obrázek s červeným osvětlením je pohled z našeho okna v hotelu, opravdu jsme bydlely hned proti Galerii Dresden na Prager strasse, pár kroků od historického centra, doporučuji. Ubytování hezké, čisté, na centrum i levné, zcela nám vyhovovalo.


Míšeň - porcelánka a zámek
(pro vstup klikněte na obrázek)


Jelikož jsme měly Drážďany za dva dny docela prochozené, rozhodly jsme se jet na jeden den do Míšně, jely jsme vlakem. Je tam porcelánka a muzeum, kde dostanete audio průvodce v češtině, takže si můžete úplně v pohodě poslechnout povídání k tour de porcelánka, kde vám v každé místnosti ukáží jak se co dělá, od těžby správného materiálu, po točení na hrnčířském kruhu až po ruční malování míšeňského porcelánu. A pak následuje muzeum, kde je spousta nádherných porcelánových věcí, dávám jen zlomek. Opět se zamyslete nad tím, zda budete chtít navštívit i zámek, už v porcelánce se dá zakoupit kombinovaný lístek za 20 euro do obojího, stejně tak se dá zakoupit i na zámku, pokud zvolíte opačnou cestu. Po návštěvě porcelánky a obědě v pravé italské restauraci (německy mluvila akorát dcera, tatínek a maminka italsky - inu využila jsem své skromné italštiny a pohovořila jsem) jsme se vydrápaly na zámek. Není tam toho moc k vidění, místnosti jsou v podstatě prázdné, tím míním nábytek, ale jsou tam hezky udělané expozice architektury, jak co vznikalo, co se nedodělalo atd., nebylo to špatné. Fotit se tam smí jen za poplatek a protože jsem věděla, že tam nejsou žádné sbírky, tak jsem si focení nezaplatila. No..... jsem ostuda, i přesto jsem 4x cvakla obrázek, protože vyzdobené sály a místnosti se mi líbily.


Poslední toulání Drážďanami před odjezdem
(pro vstup klikněte na obrázek)


Z města jsme odjížděly v půl čtvrté, dost času na to, abychom ještě objevily obchod s miniaturami, který se nachází úplně na konci ohromného lesoparku Großen garten a jak název napovídá, opravdu je to taková velká zahrada. Uprostřed stojí palác stejného jména, s vodní plochou a fontánou z jedné strany a v jedné části parku je také ZOO. Směrem tam jsme šly pěšky, zpět do města jsem řekla, že už nejdu, že po 4 dnech každodenního chození 12-14 km se ráda svezu tramvají. Ono se řekne svezu, obě dvě tramvaje jezdí do centra, tak jsme nastoupily, abychom park objely a zase vystoupily na té samé zastávce, ano, byla výluka, asi to tam i psali, ale německy neumíme, tak jsme se povozily. Takže co? Popojely jsme kousek, tam už jsme natrefily na autobus, který jel do centra, ale my jsme stále ještě netušily, že je výluka a jela další tramvaj, tak jsme zase nastoupily a zase jela špatně :-) Inu, popovezly jsme se asi 3 zastávky podél parku, abychom byly blíž centru a zase to zatočilo jinam no.... to jsem už byla kapánek naštvaná a pěšky jsme se vrátily k rozkopané křižovatce a konečně nastoupily na autobus, který nás svezl do centra a tak naše trápení ukončil, jinak se tam vozíme dodnes :-). Úplně poslední atrakce bylo ruské kolo, které v sobotu už bylo v provozu, takže pár fotek z něj, hlavně skoro letecký snímek rozkopaného nádvoří Zwingeru. A to je vše, ještě pár nákupů v potravinách a jelo se domů. Byl to povedený výlet.


Sicílie 18.9. - 25.9.2022

Sicílii jsme měli už jednou zaplacenou a to v roce 2020, ale epidemie covidu nám zabránila odjet, vracely se peníze a tak jsme čekali na další příležitost. Naštěstí to netrvalo tak dlouho a mohlo se cestovat, sice s omezením (očkování), ale dalo. Vybrali jsme zájezd, který byl taková okružní jízda Sicílií. Dalo by se tam vidět ještě hodně dalších věcí, ale na týdenní okruh toho bylo, myslím, docela dost. Chtělo by to alespoň dva týdny, aby se nemuselo tolik pospíchat v něterých místech, tak snad jindy.....
Architektura: Na Sicílii je to taková směska, jsou města, která jsou víc kamenná, ne-li úplně, jako Erice a pak jsou tam taková s tou běžnou středomořskou výstavbou. A kostely všude, to je jasné, i když zase kapánek jiné, než v Toskánsku nebo v severní Itálii.
Čistota měst: Nějakého velkého nepořádku jsem si nevšimla, přece jen je to hodně navštěvované místo, tak bylo v těch menších městech všude hezky. Výjimku tvořilo Palermo, tam se to někdy povalovalo hned u chodníku, ale to je docela známá věc, že velká města v Itálii mají s odvozem odpadků problém. Možná je to i tím, jak mi vysvětlil můj učitel italštiny, který absolutně zbožňuje náš systém odvozu odpadků, že oni nemají popelnice, ale každý den se odváží od domu určitý typ odpadků. No jo, jenže vy ty odpadky hodíte v pytli za dveře a čekáte, že se odvezou. A když hodíte jiný typ odpadků, tak se zkrátka neodvezou a vítr to rozfouká, psi to roztahají po ulici a je všude binec. Takže naše třízené popelnice ho fascinují a i když někdy není vyvezeno tak rychle, jak bychom si přáli a taky se válí odpad okolo, tak je to proti Itálii úplná nádhera. Takže alespoň, že skoro všude bylo uklizeno, odneslo to v mé mysli jen to Palermo.
Jazyk: Jak jsem psala minule v severní Itálii, učím se italsky a tak jsem toho chtěla využít. Sice se na Sicílii mluví sicilsky, což je taková odnož italštiny, ale všichni rozumí i běžné italštině. Neměla jsem velkou možnost mluvit, nebylo vcelku kde, ale protože jsem se domluvila s vedoucí, že si budu vstupy platit sama kartou a tím pádem si je i objednávat, tak mě nechala, abych se procvičila. A zase jsem měla radost, že to šlo....
Ceny a vstupné: Vstupy jsou dražší, jako všude, ale tentokrát se nestalo, že bychom se někam nedostali, jako tomu bylo v severní Itálii, tak to bylo fajn.
Doprava: Opět jsme měli na Sicílii najatý svůj autobus, cesty byly dobré, pan řidič příjemný, průvodkyně naprosto skvělá, naproti tomu pánovi z Portugalska, takže i cesta dostala jiný rozměr.
Naše počasí: Počasí bylo tak akorát na ježdění autobusem, trochu zamrzelo, že poslední dny, kdy jsme bydleli naproti pláži, byly velké vlny a vítr, takže se koupat nedalo, poslední den už tam nějací odvážlivci vlezli, já ne, stále to na mě byly velké vlny, ale trochu koupání jsem si i tak užila.
Covidová opatření: Sice podmínkou odjezdu bylo očkování, nikde jsme se už nesetkali s potřebou nosit roušky nebo ukazovat certifikát o očkování. Jakoby se najednou celý covid rozplynul...
A teď už blíže k jednotlivým místům:


Patti
(pro vstup klikněte na obrázek)


Náš první večer na Sicílii, přesunuli jsme se z Catanie do městečka Patti, které se nachází v regionu Messina. Ubytování skoro na pláži, fotky jsou z okna hotelu nebo z ulice, právě zde probíhala slavnost a procesí, takže ulice byly vyzdobené, části procesí jsme se také zúčastnili. Mám na procesí letos nějaké štěstí, toto bylo trochu jiné, než to portugalské, ale přesto zajímavé. Zpívalo se, hrálo, lidé se přidávali do procesí, na hlavní ulici byl velký trh se vším možným a bylo zkrátka veselo. Nešli jsme s procesím celou cestu, ale nakonec jsme našli i kostel, kam procesí směřovalo a poprvé jsem navštívila kostel v půl desáté večer, byl po slavnosti ještě otevřený. Na ostatních fotkách můžete vidět, že jsou proti nám Liparské ostrovy, jsou vidět skoro všechny, na poslední fotce je sopka Stromboli... a čoudí :-) Mimochodem, že čoudí, to je dobře, protože z ní unikají plyny a pára a tím pádem nemá potřebu vybouchnout, to takový Vesuv, který je stále tichý a všechno se to v něm shromažďuje, jednou bouchne a bude to.... asi fatální. Na koupání to nebylo, už byl večer, tak alespoň kousek zábavy, že jsme měli.

Lipary
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Ostrovy Eolie jsou u nás známy spíše pod jménem Liparské ostrovy, to podle názvu jednoho z nich, těch největších je celkem 7 - Lipari, Salina, Vulcano, Stromboli, Filicudi, Alicudi a Panarea. My přijeli na Lipary (počeštěno s "y"), prošli jsme stejnojmenným městečkem, kde na nás ve velkém přístavu čekal autobus a udělali jsme si okružní jízdu ostrovem. Byly to krásné výhledy, ale dala jsem jen dvě fotky, protože z autobusu se špatně fotilo, byly tam takové serpentiny, že mám půlku fotek rozmazaných a i kdyby nebylo, není nic nudnějšího, než 20 fotek s různými typy ostrovů v dáli. Řidič byl ale machr, když jsem ho viděla najíždět do zatáček, do kterých se nemohl vejít a nakonec se do nich stejně vešel, měl opravdu můj obdiv. A co byla pro mě novinka, před každou zatáčkou troubil, což bylo skoro neustále :-) a to ne proto, že by někdo dělal něco špatně, ale upozorňoval protijedoucí řidiče, že jede on, takže řidiči stačili trochu přibrzdit, popř. i zastavit a couvat, jinak by to tam byla jedna velká bouračka. Na zpáteční cestě jsme vystoupali na hrad, kde se nachází archeologické vykopávky a hned 5 kostelů vedle sebe, fotky jsou z katedrály Sv. Bartoloměje. A pak hurá do malého přístavu a jeli jsme se koupat na Vulcano.

Volcano
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Na tento ostrůvek jsme se přijeli hlavně vykoupat, ono tady ani nic víc zajímavého není, pokud tedy nechcete lézt po kopcích a kochat se výhledy. Hned za přístavem se nachází sirné jezírko, nemůžete ho minout, zápach je cítit široko daleko. Za jezírkem je černá, sopečná pláž s nádherně tyrkysovou vodou. Čím blíž plavete k sirnému jezírku, tím větší je tam zápach a také je voda teplejší a teplejší, takže se vám z ní nechce ani vylézt. Nezapomeňte si sundat všechny šperky, mohly by vám tou sirnou vodou zčernat a raději si vezměte i starší plavky, těm to taky neprospívá. Po vykoupání s námi loď ještě objela zajímavé útesy, odkud bylo vidět na Stromboli, Panareu, Filicudi i Alicudi, Venušino jezírko, do kterého chodila Venuše smývat svoje hříchy, nebo jeskyni ve stavu koňské hlavy (já ji tam nevidím), či skálu, která se z profilu podobá číhajícímu lvu, A pak nazpět do přístavu v Milazzu a hezký výlet byl za námi.

Cefalú
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Cefalú (čti čefalú) - jeho hlavní dominantou je normanská katedrála Il duomo založená v roce 1131. V interiéru jsou mozaiky byzantských umělců z poloviny 12. st. Město se nachází pod skálou La Rocca, na ní můžete najít zbytky Dianina chrámu z 9. st. před n.l., tam jsme však nešli, protože Cefalú má krásnou městskou pláž a my neměli už moc dalších příležitostí ke koupání a také počasí hlásilo zhoršení, takže jsme s radostí naskákali do vody. Městem se ovšem můžete do nekonečna procházet úzkými uličkami a zákoutími, v jedné z nich objevíte i středověkou prádelnu (Lavatoio medievale), ve které se pralo prádlo až do 50. let minulého století. V roce 1991 bylo toto místo zrestaurováno a zpřístupněno turistům a to po celý den a bezplatně. V celém městečku jsou vidět zbytky opevnění, jsou tam i další kostely a paláce a velké množství restaurací a kavárniček. Cefalú patří ke klenotům Sicílie a je to velmi oblíbené turistické centrum. A na závěr nám autobus zastavil kousek za Cefalú, na takovém vyhlídkovém místě, abychom si udělali krásné fotky města zdáli, se zálivem.... moc hezký pohled.


Monreale
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Itálie je plná kostelů, proto uvidíte na fotkách hlavně kostely a to ty nejslavnější. Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Monreale je jednou z největších dochovaných normanských památek na světě. Postavena byla mezi lety 1174 - 1182 v byzantském a římském stylu. Její stěny pokrývá 6.500 m2 skleněných mozaik na zlatém podkladu a každá z nich vypráví nějaký biblický příběh, nápisy jsou v latině a řečtině. Dokonce i vstupní dveře jsou vyzdobeny příběhy z bible. V katedrále jsou hrobky Viléma I. a jeho ženy Markéty Navarrské a syna Viléma II. Monreale se nachází na svahu hory Monte Caputo, která se tyčí nad Palermem, od kterého je vzdálené 15 km. A mimochodem, zase ty dlaždičky, jasný arabský vliv. Není divu, arabská invaze trvala od roku 827 do 1072, vyhnali je Normané, ale na celém ostrově nám po nich zůstala nádherná arabsko-normanská architektura.

Palermo - památky
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Na Palermo bychom potřebovali spoustu času, byla to spíš jen taková ochutnávka, jak to město vůbec vypadá a pokud se bude líbit, proč sem nezajet znovu? Je zde hodně pamětihodností, my jsme vešli na hlavní ulici města Via Vittorio Emanuele bránou Porta Nuova a hned po pravé straně se nachází rozsáhlý park s archeologickými vykopávkami a Normanským palácem z 9. st. Po sto metrech už vidíte park s palermskou katedrálou s královskými hrobkami, po pravdě, zvenčí se mi katedrála líbila víc, než zevnitř. Asi jsem opět čekala něco honosně zdobeného a ona je taková střízlivá, ale také moc pěkná. Míjíme náměstí se sochou Karla V. a dostáváme se na rušnou křižovatku, která se jmenuje Quattro canti (4 nároží, ale našla jsem i překlad 4 písní, je to stejné slovo, ale nedává to moc smysl), je to vlastně křižovatka dvou hlavních ulic, na fasádě z každého rohového domu jsou sochy a znaky králů, místokrálů a senátorů. My jsme se dali doprava kolem náměstí Pretoria, v pozadí s kostelem Sv. Kateřiny a hned vedle je kostel San Cataldo, na kterém jsou typické arabské kopule. Kam jsme šli dál, to bude zase v dalším příspěvku, jako poslední dávám snímky z autobusu a to Teatro Massimo - což je hlavně operní dům, největší v Evropě a s dokonalou akustikou a Teatro Politeama Garibaldi - zde sídlí sicilský symfonický orchestr.


Palermo - jdeme na trh a pár vedlejších uliček
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Naše průvodkyně Dana má Sicílii prochozenou dokonale a má zde také hodně známých, u jednoho z nich objednala pro zájemce sušená rajčata. Ale muselo se dojít na trh a to ne ledajaký, ale na nejstarší historický trh Mercato storico di Ballaro. A to už se ponoříte do vedlejších uliček města, kde je vidět poměrně dost nepořádku (italská města s tím velmi často bojují), hodně týpků na motorkách, Afričanů, kteří na ulici pletou copánky (nefotila jsem), no... byla jsem ráda, že jsme šli ve skupině. Bylo odpoledne, takže trh už byl poloprázdný, daly jsme si u stánku Aperol spritz a zpátky jsme šly už samy. Najednou jsem ty uličky viděla úplně jinak, přitáhla jsem si kabelku k tělu, moc nefotila, i když bych ráda, ale byla bych nerada, aby po mě vystartovali mladíci na motorkách a tak jsme upalovaly honem na hlavní ulici, do bezpečí. Takhle by se mělo poznávat město, ale chtělo by to jít ve větší skupině než 3 ženský, z toho dvě blondýny :-) to mi přišlo kapánek nebezpečné.
Pokud si myslíte, že se budete v poklidu procházet hlavní ulicí (první fotka) nebo pěší zónou a prohlížet si pamětihodnosti, tak na to rychle zapomeňte. Ze všech stran jezdí auta, motorky a kola, neustále všichni troubí, takže po 20 minutách dostáváte z dalšího zatroubení tik do oka, :-) ale tak to zkrátka je. Pouze první snímek je hlavní ulice Vittoria Emanuela a vůbec se nedivím, že jezdí cyklisté všude, když na jejich pruhu stojí většina stolků z blízkých restaurací a jak vidíte, není to na ní ani moc znát, že by to byla hlavní ulice. Jen tam bylo víc lidí a já jsem se po ní nebála jít sama až do přístavu, nikomu dalšímu se nechtělo. Cestou zpět jsem nahlížela do vedlejších uliček, ne nějak vzdálených, ale do těch, které vedly z hlavní ulice a tam bych se asi opravdu bála. Nikde nikdo, jako kdyby ta ulička byla někde na předměstí a ne v samotném centru. Stažené rolety, popsané zdi, odpadky všude, ne ne, tam bych sama nešla..... mazala jsem zpět k autobusu, až se za mnou prášilo, teda... pokud jsem zrovna neuskakovala před troubícími dopravními prostředky. PS: když uskakuji, tak nefotím, na focení jsem si vždy našla klidnější chvilku bez aut, proto se mi povedla i hlavní ulice poloprázdná.

Solná jezera u Trapani



V přírodní rezervaci okolo Trapani se dodnes získává sůl odpařováním mořské vody. A ta sůl je velice kvalitní, Trapani je také nazýváno Město soli. Saliny založili již Féničané a některé z nich fungují dodnes a dokonce se někde sůl stále sklízí ručně. Kdysi stávalo na pobřeží až 60 větrných mlýnů, které přečerpávaly vodu z bazénků anebo mlely sůl. Dnes už je funkční jen jeden a ten slouží jako atrakce pro turisty. I soli se už netěží tolik jako v minulosti, ale protože je prvotřídní kvality, je vyhledávaná v místní gastronomii a zvláště k nasolování tuňáků, vyváží se i do světa, koukala jsem, že se dá přes internet koupit i u nás. A plameňákům a volavkám vůbec nevadilo, že loví potravu ve slaných jezírcích, bylo jich tam spoustu.

Erice (čti ériče)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Toto město bylo založeno na bájné hoře Eryx a je celé z kamene. Z kamene jsou cesty, věže, hrady, obranné Kyklopské zdi (8.-.7. st.p.n.l), domy a kostely, prostě všechno. Údajně se jedná o jedno z nejstarších měst na Sicílii. Na to, jak je malé, má 13 kostelů, tuším, že jsme jich navštívili 6 a mám v nich zmatek, ale zkusím to podle obrázků dát dohromady, popisky budou u fotek. Nejprve jsem vylezla na věž Torre di Re Federico (věž krále Frederika) a hned vedle jsme navštívili kostel Na nebevzetí Panny Marie (Chiesa Madre di Santa Maria Assunta), jehož strop se nedochoval, takže je nově vybudovaný (nemůžu dohledat kdy a ze zájezdu si to nemapatuji) a to krásné krajkoví je štukové. Z městečka jsou nádherné výhledy na blízká města jako je Trapani (takový ten dlouhý srpek zacházející do moře) nebo Cornino (pod horou se zálivem) anebo na protější Egadské ostrovy. Ale musíte mít štěstí na počasí, což jsme my měli, nicméně, velice často je zde mlha, protože Erice leží ve výši 750 m n.m. a počasí se dokáže změnit i během půl hodiny. Na kopec jsme vyjeli svým autobusem a pan řidič má opět můj nesmírný obdiv, protože zatáčky jsou ostré a úzké, ale dá se tam také vyjet lanovkou. Kromě hradů a kostelů je zde hodně kavárniček, kde se můžete občerstvit typickým sicilským občerstvením arancini nebo plněnými trubičkami cannoli, na zdraví si můžete přiťuknout místním vínem z nedaleké Marsaly - kdo má rád trochu sladké, bylo výborné ??.

Segesta (čti sedžesta)



Zbytky města se nachází na hoře Monte Barbaro ve výšce 305 m n.m. a bylo obydleno muslimy, normany, poničeno bylo po příchodu křesťanů a opuštěno bylo v 2. polovině 13. st. Na kopci mimo město Segesta leží zachovalý dórský chrám, byl postaven ke konci 5. st. p.n.l. a mnoho důkazů tomu nasvědčuje, že nebyl nikdy dokončen. Např. postrádá vlnky na sloupech, naopak zde najdete ještě zabudovaná poutka, která se používala na zvedání bloků kamene a pak se odstranila, chybí cella - malá místnost v chrámu a nikdy nebyl zastřešen. Je také velice zvláštní, že tento typicky řecký chrám byl postaven ve městě, které tvořilo převážně neřecké etnikum. Další zachovalou památkou je starořecké divadlo, které se nachází na vrcholu kopce a je z něj krásný výhled do krajiny. Původní scéna se nezachovala, po několika dórských a iónských sloupech zbyly už jen kamenné bloky. Do hlediště se svého času vešlo až 4.500 tisíce diváků a divadlo je pro představení využíváno dodnes. Z parkoviště k divadlu můžete jít buď pěšky nebo využít místní autobusovou kyvadlovou dopravu.

Agrigento (čti agridžento)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Město bylo založeno v roce 581 před n.l. a řecká nadvláda trvala 370 let. Někdejší Akragas, současné Agrigento, je velkolepým muzeem pod širým nebem. V řecké éře se město chlubilo 200 000 obyvateli a toho času tu vznikaly největší řecké chrámy vůbec. Jejich dochované části si lze dodnes prohlédnout v Údolí chrámů, vyhledávaném archeologickém areálu, zapsaném od roku 1997 na Seznam světového dědictví UNESCO. Údolí chrámů - Valle dei templi, se rozkládá v příkrém srázu pod městem a jedná se o největší archeologickou lokalitu na světě (přes 1 300 ha). U jednotlivých fotek popíšu o jakou památku se jedná, nenavštívili jsme všechny, ale ty nejhlavnější ano. A když se podíváte na první fotku, uvidíte v pozadí normální moderní baráky, je to fotka z autobusu a po pravdě, byla jsem docela šokovaná, že je to tak blízko moderní výstavbě, nějak jsem si myslela, že široko daleko není okolo nic jiného než vykopávky. A na co jsem se těšila? Na padlého anděla před chrámem Templio della Concordia, byla jsem zvědavá, jestli tam ta kovová socha opravdu je, nebo jestli je to jen dobrý reklamní tah. A ona tam byla ?? chvíli trvalo, než jsem ulovila obrázek bez lidí (pózovalo tam neskutečně mnoho lidí), ale dočkala jsem se a vyfotila. Takže ano, je to pravda, opravdu se to tam nachází, i když.... ta kovová socha nemůže být až tak stará, je to jen pro efekt, ale skvělý.

Piazza Armerina
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Město Piazza Armerina - nedaleko vzdálená Villa romana del Casale. Bývalá císařská vila je jedním z nejkrásnějších příkladů římských venkovských sídel. V jejím interiéru je k vidění jedna z nejrozsáhlejších a nejbohatších mozaikových ploch, která nemá ve světě obdoby. Některé z místních mozaik dokonce *revolučně* zobrazují historicky patrně první dívky oblečené v bikinách, provozovaly v nich sport. Komplex byl v roce 1997 zapsán na Seznam kulturního dědictví UNESCO. Villa Romana del Casale byla postavena na přelomu 3. a 4. století a obývána byla až do století 5., později začala upadat. Pravděpodobně se jednalo o venkovské sídlo římských císařů. Dodnes je patrný půdorys této stavby * byly tu jak reprezentační místnosti, tak také další salony, lázně, tělocvičny, luxusně vybavené toalety, ložnice, kuchyně, místnosti pro sloužící a rovněž nezbytné vnitřní obdélníkové nádvoří s bazénky, obklopené krytým sloupořadím. Dodnes nebylo objasněno, proč si Římané právě zde, daleko od centra své tehdejší říše, honosnou vilu postavili. Nicméně, mozaiky byly krásné, precizní a pravděpodobně se jedná o práci severoafrických umělců. Mozaiky zabírají plochu více než 3 500 m2. Snažila jsem se snížit počet obrázků na minimum, ale ono to nejde, takže v této galerii jich bude poněkud více.

Mascali
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)




Mascali je městečko, kde jsme spali poslední tři noci, jinak jsme se stěhovali den co den. Bydleli jsme v příjemném hotýlku Atlantis Palace hotel pod Etnou a na pláž jsme to měli pár metrů, škoda, že byla kamínková, tu já nemusím, neumím po ní chodit, bořím se do nich atd. A to se projevilo hned první večer, chtěla jsem si jen sáhnout, jak je voda teplá a protože byly vlny, tak jsem se odvážila jen na kraj.... no.... i to stačilo, aby mi mohutná vlna podemlela nohy, já upadla, jedna gumová botka mi uplavala a já, když jsem viděla, že botka plave ke mě zpátky, jsem se natáhla, botu jsem uchňapla, ale neodhadla jsem vzdálenost a tak jsem se natáhla víc, než bych si přála a skoro jsem si vykloubila levou kyčel (no... zkrátka si stále myslím, že je mi 20 a mám stejné instinkty a ejhle, ono to tak není), no a vzápětí mě polila další vlna až do pasu, takže jsem dopajdala do hotelu celá mokrá, ale ráda, že jsem to přežila :-). A proč mám tak ráda Italy? Protože hned, co jsem dopajdala na večeři, tak ke mě přiběhl číšník a co se mi stalo, tak jsem mu koktavou italštinou stylem já jedno slovo, on druhé na doplnění, povyprávěla, jak jsem upadla do moře a ta jeho účast, i když mě viděl poprvé v životě, ta byla strašně milá. Ale co dál? Přede mnou byl výstup na Etnu, já polámaná, ještě, že jsem s sebou měla nějaké to léčivo, nastříkala jsem se 2x denně od kyčle až dolů a ono to povolilo, ještě, že tak, na Etnu se šlo. I když jsme bydleli tak hezky, blízko u moře, nebyla možnost se vykoupat každý den, protože jsme se vraceli poměrně pozdě, takže pak až zase poslední den, kdy sluníčko vykouklo a vlny už nebyly tak velké, ale na mě byly stále dost velké. Ale zkusím to, jen se namočit... jen v plavkách, bez bot, bez brýlí a hele.... zase mě vlna strhla, že jsem byla ráda, že jsem z toho vycouvala. Takže... já mám ráda klidné moře, to klidně plavu hodinu, jak jsou vlny, tak jsem ostražitá a neplavu. Nemám totiž jistotu, že bych doplavala v pořádku. A co jinak? Moc pěkné bylo, že jsem se každé ráno podívala, jak nám to čoudí Etna, bydleli jsme opravdu skoro pod ní. A jak už jsem jednou psala, je dobře, že čoudí, alespoň se z ní dostávají přebytečné plyny a pára, když čoudit přestane, tak jednou zkrátka bouchne a to nebude dobré.....

Syrakusy město
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Srdcem historického města je ostrůvek Ortigia, který si Řekové pro svou osadu vybrali už 730 let p.n.l. Hned za mosty, které spojují pevninu s ostrovem, je k vidění Apollonův chrám, jakožto nezaměnitelný symbol rozmachu antického města. Je považován za nejstarší antický chrám Velkého Řecka, datovaný do počátku 6. stol. př. n. l. Projdeme okolo Dianiny fontány a na Piazza Duomo se nachází místní dóm - katedrála narození Panny Marie, jejíž počátky sahají do 7. stol. př. n. l., kdy vyrostla na zbytcích chrámu zasvěceného bohyni Athéně. Sloupy původního chrámu jsou ve stávající budově dodnes k vidění. Nedaleko, na stejném náměstí je další kostel a to Chrám Santa Lucia alla Badia, Sv. Lucie - patronky města. Oltářní obraz je dílem Caravaggia. Na konci ostrova je pevnost Castello Maniace z 13. st. Jedním ze symbolů Syrakus je papyrus. Roste tu totiž spontánně, čímž je v Evropě unikátní, a to ve vodní ploše známé jako Arethusin pramen (Fonte Arethusa). Arethusa byla společnicí bohyně lovu Artemis. Když se nahá koupala v řece Alfeios, očarovala svojí krásou boha řeky Alfeia, který se jí začal dvořit. Utekla před ním na syrakuský ostrov Ortigia a tam požádala Artemis, aby ji přeměnila v pramen a tak se také stalo. Legenda dále praví, že Alfeiova láska neznala hranic, a tak se mořem dostal až do nového pramene a vody své i své vyvolené tak propojil. Z papyru se v Syrakusách dodnes vyrábí papír, ze kterého místní umělečtí řemeslníci vytvářejí jedinečné suvenýry.
Jelikož jsme cestou do města potkali trhy, tak jsme cestou nazpět neváhaly a podívaly se na ně. Trh se nacházel hned vedle zbytků Apollónova chrámu a byl takový smíšený, já jsem ale kabelky a oblečení nefotila, spíš mě zaujalo množství různého koření, toho tam bylo hodně a různorodé. K jídlu jste si tam mohli dát i mořské plody nebo všudypřítomné arancini, zakoupit pak různé sýry, medy nebo likéry.

Syrakusy - Tecnoparco Archimede
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Tecnoparco Archimede - Archimedes Park Museum. V centru Syrakus, ale na pevnině, nedaleko toho zvláštního, nového kostela Basilica Santuario Madonna delle Lacrime (na první fotce), se nachází archeologická oblast Archimédův park. Dokonce je v něm i Archimédova hrobka, ale bohužel, přístup k ní byl uzavřený, takže jsme ho neviděly. Viděly jsme tedy římské a řecké divadlo, obětní oltář Hieron, který je největším oltářem své doby, nebo jeskyně, které sloužily jako vězení, jedna z nich se jmenuje Dionýsovo ucho. Říká se, že nahoře, na skále je malinký otvor, ke kterému chodil Dionýsos I. naslouchat nářkům vězňů, akustika je v této jeskyni výborná, hlasy lidí se ozývají prý až 16x silněji.


Etna
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Okolo Etny jsme projížděli několikrát a 3 noci jsme spali na jejím úpatí. Proto jsem ji také hodně fotila, proč? Protože byla každý den jiná, ale sem všechny fotky nedávám. V roce 2021 dosáhla výšky 3357 metrů nad mořem, ale to se stále mění, protože Etna je sopka stále činná a tak se pod vlivem různých erupcí její výška mění. Etna není sopka s jedním kráterem, v současnosti ji tvoří 4 hlavní krátery a odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi či Monti Silvestri. Významné erupce ve 20. století se odehrály v letech 1949, 1971, 1981, 1983 a 1991-1993, několikrát zničily lanovku a astronomickou observatoř Etna, dokonce i vesnici Mascali, kde jsme nyní bydleli. Ale není to jen ničení, které Etna přináší, je to také velice úrodná půda, která se po několika letech po výbuchu objeví na svazích hory, nakonec, když jedete na Etnu, tak vás překvapí neskutečně velké, zelené plochy, jsou to lesy a to většinou lesy s jedlými kaštany. A ty z Etny, ty jsou vyhlášené jako nejlepší, potkali jsme prodejce kaštanů z Etny i v Palermu.
Jdeme na Etnu.... No... jdeme... vylezeme na jeden kráter, ale jen proto, že tam nejede autobus :-) Co si budeme povídat. Jsme starší dámy, ne zrovna sportovkyně a času nebylo nazbyt, ani nevím, zda bych to stihla vystoupat pěšky, ale byli v zájezdu lidé, kteří to stihli. Etna je vysoká necelých 3400 metrů, my jsme se vyvezli nejdříve lanovkou a pak terénním autobusem do výšky cca 2800 metrů nad mořem, dál se nejezdí, protože Etna stále čoudí a sem tam i vyvrhuje lávu, to už by bylo nebezpečné. A protože je Etna činná sopka, tak ta cesta, která tam byla dnes, tam za pár let být nemusí, sopečná krajina se proměňuje podle toho, kde a jak moc sopka chrlí lávu a kamení, čas od času pohřbí část lanovky nebo horskou chatu. Pěšky jsme vystoupali na kráter, který vznikl v roce 2001-2002, je to jeden z mnoha, který se dá obejít, dá se vlézt i do něj, na jedné vnitřní straně čoudí, takže tam jsme musely jít také. Měli jsme štěstí na počasí, na jedné straně už jsme byli nad mraky, na druhé byl výhled do krajiny, ale mohla být také mlha a nebylo by vidět nic, což bylo o den dříve. U moře byla teplota okolo 24 stupňů, ale jak jsme stoupali nahoru, tak se snižovala a tam, kam jsme došli, bylo okolo nuly a foukal vítr, kalhoty, sportovní boty a lehká zimní bunda se hodily a to bylo také poprvé, kdy jsem něco podobného vezla na letní dovolenou. V dárkovém obchodě se nabízely hlavně výrobky z lávových kamenů, různé medy a hromada likérů, mandlový, pistáciový nebo červený oheň z Etny.


Taormina
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Město leží na pobřeží Jónského moře, na hoře Monte Tauro. Je výjimečné svojí historií, starobylými památkami a polohou na skále nad mořem, s krásným výhledem. Hlavní památkou v Taormině je řecké divadlo (Teatro Greco). Ráda bych vám ho ukázala, ale nebyly jsme tam, po celém dopoledni stráveném na Etně jsme byly už kapánek unavené, s návštěvou divadla se hromadně ani nepočítalo, jen s procházkou po historickém jádru města. A já byla ráda, už jsem viděla na této cestě 3 řecká divadla, další vidět nemusím. No.... když teď tak nad tím přemýšlím, mohly jsme tam zajít, ono je zase trošku jiné, jinak zachovalé, má tam spoustu sloupů, což ta předchozí divadla neměla.... no, nedá se nic dělat, jestli ho chci vidět, musím tam ještě jednou :-). Hlavní ulicí v Taormině je promenáda Corso Umberto I. s historickými paláci, obchody a restauracemi. K dalším památkám náleží katedrála San Nicolo z 13. století, gotický palác Palazzo Corvaio z konce 14. století, kostel Santa Caterina ze 17. století, gotický palác Duchi di Santo Stefano, městská brána Porta Catania z 15. století, další brána Porta Messina, klášterní komplex Badia Vecchia ze 14. století nebo Castello di Taormina na vrcholu hory Monte Tauro, ale to už bylo opravdu nad naše časové možnosti. Do Taorminy bych se vrátila ráda znovu, v podstatě jsme ji jen proběhly a jen díky mojí kamarádce, která má moc ráda historii, jsme z hlavní ulice odbočily na vedlejší, trošku do kopce a objevily další kostel, zvenčí nic moc, ale vypadal hodně staře ??, což jí zaujalo, a ani jsem ho nevyfotila dokonale, jen tak z boku, ale uvnitř byl moc krásný - Chiesa Del Varó O Della Visitazione a přímo naproti stála Casa Erika, ani jsem netušila, že mám v Taormině barák. V ulicích Taorminy naleznete ta největší lákadla Sicílie - koření, keramiku, maorské hlavy, sluníčka nebo proslulé mandlové cukroví, které modelují nejčastěji do tvarů různého ovoce. My u nás děláme podobné, marcipánové, ale nemodelujeme jen ovoce, ale i jiné předměty, chuťově je si to velmi podobné, mandlové cukroví se tady ale vyrábí dvěma způsoby, za studena a za tepla, bohužel nevím, jak se to liší od naší výroby. Tak se pokochejte a podívejte se, co jsme všechno v těchto obchodech viděly.


Catania, česky Katánie
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Je to druhé největší město Sicílie a leží na úpatí sopky Etny. Je to přístav a starobylé město rozsáhlého půdorysu, založené již v 8. století př. n. l.. Bylo ve své historii několikrát poničeno zemětřeseními a výbuchy sopky. Město pod jménem Katané založili Řekové ze sousedního města Naxos kolem roku 730 př. n. l. Nejdříve bylo město autonomní, od 5. století př. n. l. se během bojů o nadvládu nad Sicílií mezi řeckými městy i ve válkách s Kartágem opakovaně dostávalo do područí Syrakús. Pod nadvládu Říma se prosperující obchodní centrum západního Středozemí dostalo roku 263 př. n. l. Ve středověku už byly jeho osudy stejné jako ostatních území ostrova Sicílie: součást sicilského Emirátu jako Balad al-fil, tedy Země slona či Město slona (slon je lávová socha nad fontánou na náměstí Piazza Duomo). Za druhé období rozkvětu město vděčí také dynastii španělských králů Aragonských a Bourbonů. Poničena byla několikrát přírodními vlivy, zejména zemětřesením z roku 1693. V Katánii je největší kostel na Sicílii: Kostel svatého Mikuláše (Chiesa di San Nicolo) a bohužel, k tomu jsme se nedostali. Ale navštívily jsme Katedrálu Sv. Agáty a klášterní kostel Sv. Agáty s výhledem, kam jsem také vylezla. Výhled to byl moc pěkný, na obzoru se tyčila Etna, katedrála a na druhé straně moře.
Už jsem byla na bleším trhu leckde, ale v Itálii ještě ne. Konal se v neděli, na prostranství před porta Uzeda, v parku Pacini. A bylo tam kdeco, jak to tak na bleším trhu bývá. Obrazy, nábytek, porcelán, knihy, válečné helmy, mince, hračky.... no zkrátka všechno. My jsme tam také nakoupily a velice dobře. Koupily jsme 3 talířky, malé, samozřejmě, kus za 3 euro, 2x sklárny Bavorsko, 1x Portugalsko. I když.... nejdřív jen jeden, když jsem zjistila cenu, tak druhý, a pak tutti, tutti, tutti (všechny) :-). O kousek dál prodával mrňavé talířky další pán a měl je za 10 euro. Slevil na 8, ale to se nedá srovnat se 3.

Catania - odlet


Všemu je jednou konec a konec byl i našemu cestování. V Catanii jsme nastoupili do letadla, že v době plánovaného odletu nás bylo v hale ještě půl letadla, to Italům zjevně nevadilo, takže jsme přišli o startovací dráhu v řádném čase a museli počkat další půlhodinu, než nás pustili na start. Bylo hezky, seděla jsem u okýnka, co jiného dělat, než fotit. Hurá do prvních mraků a před námi se vylouply Liparské ostrovy, Vulcano, Panarea a Stromboli. Ale tím to taky skončilo. Zpět do mraků a vyletěli jsme z nich až nad Kladnem. A tak mi moje výhodná pozice u okýnka byla zcela na nic.

Sicílie - jídlo


A jak už se stalo tradicí, nakonec dávám jídlo a co jsem si přivezla. Tentokrát jsem to nějak flinkala, na focení jídla jsem si moc často nevzpomněla, takže fotek je málo. Nějaká ta večeře, třeba pidi předkrm na dvě sousta, ale je pravda, že to byl ten první, pak byl druhý, potom jídlo a pak sladké, takže jsme nehladověli. Byly jak mušle, tak mečoun, ale samozřejmě i hodně těstovin. Zmrzliny byly na každém kroku a výborné, ale já měla jen dvě, skoro vůbec jsem na ní neměla chuť. A co je pro mě jednička v sicilské kuchyni? Arancini - smažené rýžové koule s náplní, nejčastěji s ragú, šunkou a sýrem nebo se špenátem. Jsou syté a je to vlastně takové jejich rychlé občerstvení. Typické jsou také plněné trubičky canolli a mandlové cukroví, které jsem vám ukazovala u Taorminy. Tentokrát jsem toho přivezla žalostně málo, dvoje těstoviny, které ale jíst nebudeme :-) jsou pro panenky, mrňavé. Nějaké pesto, kousek sýra, mandlové cukroví a likér a oheň z Etny, tak se jmenoval ten poslední rudý nápoj. A to je konec, víc už toho z cestování po Sicílii nemám, jen dobrý pocit, protože Sicílie je krásná.

....a že by ještě nebyl konec?



Ale je, jen vám chci ještě ukázat malované kamínky. Vzala jsem si s sebou akrylové fixy a i když času moc nebylo, tak jsem přece jen něco málo namalovala. Pláž bych si s sebou přivezla nejraději celou, tolik krásných kamínků tam bylo, ale vzala jsem jen pár nejzajímavějších a samozřejmě kousek lávy z Etny. Na pláži bylo ale mraky krásných, kulatých, hladkých kamenů všech velikostí, na které se dalo hned malovat. Nečekejte zázraky, akrylové fixy nejsou až tak dobré, slušně kryjí a nemusí se přetírat lakem, ale souvislé tahy bez mezer s nimi udělat moc nejdou, na to je lepší štětec, i když... některé plochy se povedly, záleželo na fixe. Témata jsou letní - moře, krajiny, pak mandaly, mozaiky anebo jsem jen využila přirozených čar na kameni a zbytek vyplnila barvou. Domů jsem z těch malovaných nevezla ani jeden, část si rozebrali účastníci zájezdu a některé skončily v Mascale a jeden dokonce na letišti v Catanii. A to byl účel, ať dělají radost a někoho potěší.... jen je mi líto, že tak krásné, oblé, vyhlazené kamínky nemáme i u nás...... a to už je fakt sicilský konec.


Portugalsko 2.7. - 9.7.2022

Portugalsko nebyla moje vysněná destinace, ale když jsme se s děvčaty rozhodovaly kam, vyšly jsme vstříc naší kamarádce, která se tam chtěla po letech vrátit a objednaly jsme ho. Nebyla jsem tam, takže jsem se těšila na nové zážitky, architekturu, úplně jinou zemi.
Architektura: Co je typické pro portugalskou architekturu? Dlaždice čili azulejos. Jsou všude, na zámcích, v restauraci, na záchodě :-) Pochází z Egypta a na Pyrenejský poloostrov ho přivezli Maurové. Pro Portugalsko byly objeveny v 16. století králem Mauelem I., který je obdivoval na španělské Alhambře a chtěl je využít ve svém paláci v Sintře (i ten jsme navštívily).
Čistota měst: Chodily jsme hlavně v turistických destinacích, tudíž se zde nenacházel žádný nepořádek, vše bylo uklizené. Vzpomínám si snad jen na mírný nepořádek v jednom letovisku, skladovací prostor u moře s hromadou sítí a jiného nepořádku, bohužel, turisté musí jít okolo, takže to nebylo u tak krásného pohledu na moře nic, co bych chtěla vidět.
Jazyk: Jako obvykle jsem si pořídila malý slovníček, abych se přiblížila místním a uměla si říct třeba o klíče do pokoje. No.... tady mě čekalo velké zklamání. Všichni cizinci rádi slyší, když se snažíte mluvit jejich řečí, Portugalci ne. Koukali na mě, já jsem to zopakovala, měla jsem pocit, že správně, a nic. Tak jsem to zopakovala anglicky, navíc jsme se ještě zeptala, jak se to řekne portugalsky a oni mi to řekli portugalsky úplně stejně, jako jsem to předtím řekla já. Tak nevím..... žádná empatie, žádná radost, že se pokouším mluvit portugalsky, to mě teda trochu naštvalo a už jsem se nesnažila.
Ceny a vstupné: Nic nového pod sluncem, všechno je drahé. Ale kam jsme se chtěly podívat, tam jsme se podívaly bez problémů, nebylo to tak hrozné. Ani se nám nestalo, že bychom se někam nedostali jako rok předtím v Itálii. Jen jsme se nepodívali na hrad v Lisabonu, jelikož prodejci vstupenek stávkovali a lístky se prodávaly jen přes internet, ale to náš vedoucí nevěděl, takže jsme zůstali pod hradem.
Doprava: Jednalo se o autobusový zájezd, který nás z ubytování na ubytování a jednotlivá místa vozil, takže jsme nevyužívali nic jiného, všude nás dovezli.
Naše počasí: Počasí bylo víc než super, bylo zkrátka horko a to pořád. Ke konci pobytu už byly teploty ke 40 stupňům a to bylo docela dost. Ale nic s tím nenaděláte, je horko a musíte se s tím nějak poprat, přežily jsme.
Covidová opatření: Toto léto už nikoho žádná opatření nezajímala. Všechno bylo v původním normálu, jakoby covid ani nebyl. I když vlastně není úplně pravda, v dopravních prostředcích v Portugalsku jsme roušky mít museli a to i v portugalském letadle, ale to bylo jediné omezení, všechna další omezení nám způsobil náš vedoucí a o tom se níže rozpovídám podrobně.
A teď už blíže k jednotlivým místům a zážitkům:


Odlet do Portugalska - a že si zaslouží samostatnou kapitolu... text jsem překopírovala ze svého FB
(pro vstup klikněte na obrázek)


Bylo nebylo, město Lisabon, všichni o něm mluvili, ale nikdy ho nikdo neviděl.... i tak by se mohl jmenovat název mé dovolené v Portugalsku. V příspěvku, který jsem sdílela od cestovní kanceláře Ideal tour, je přidaný můj komentář se stručným vysvětlením, jak to vlastně probíhalo, přečtěte si to, sdílejte, varujte.... a takto to celé začalo a probíhalo, zkopírováno z mé stránky na FB ------- Dnes jsem se vrátila z tohoto zájezdu a bohužel, musím dát špatnou recenzi. Odjížděli jsme 2.7.2022 z Prahy a do Lisabonu jsme dojeli 4.7.2022 v 22:00 na letiště, ne na ubytování, to bylo až v 5 ráno a byla to konkrétně naše poslední skupina, tři předchozí tam byly dřív, ale ne o moc. Co se stalo? Úplně první věc, která byla špatně, byla ta, že jsme v okamžiku nákupu nikdo netušil, že to nebude přímý let, ačkoli se konají, ale že bude s přestupy. Další byla, že na přestup v Amsterodamu kancelář naplánovala 50 minut, byl jste někdo na letišti v Amsterodamu? Pokud neletíte ze stejného terminálu, tak nemáte šanci to stihnout, je obrovské a pokud se tam neorientujete, tak jste bez šance. Pan průvodce (jméno sdělím na požádání v sz) sice uměl dobře portugalsky, ale absolutně neznal amsterdamské letiště, lety měly zpoždění na všech stranách, ale my ho mohli stihnout, kdyby nás nezavedl až k zavazadlům a ven z tranzitního prostoru. Tudíž jsme se museli znovu odbavit, což nás velice zdrželo a stalo se to, že nám letadlo uletělo, což by se nestalo, kdyby to letiště znal nebo měl s přestupy zkušenosti. Celou noc jsme strávili v čekárně amsterdamského letiště, na sedačkách, na kterých se spát nedá, byli tam lidé v pokročilém věku, byla to velice nepříjemná noc, protože se nikdo nevyspal, ale všechno bylo zavřeno, nikde se nedalo nic sehnat, tak se nedalo nic dělat, alespoň tak nám to bylo sděleno. Druhý den dopoledne se zařizovaly letenky, povedlo se nás nacpat do 4 spojů během dalších dvou dnů, protože bylo zkrátka všechno obsazené a přišli jsme tím pádem o třetinu zájezdu. Všichni byli totálně naštvaní, a to je mírné slovo, kdyby mi dali v té chvíli do ruky letenku domů, tak letím, neměla jsem nejmenší chuť pokračovat. Nedalo se ale nic dělat, pokračovali jsme. Co se mi zdálo jako vrchol neprofesionality bylo to, že pan průvodce odjel hned s první, malou skupinou do Portugalska a nechal nás v Amsterdamu samotné, prý se o ně musí postarat..... a kdo se postará o nás? No..... měli jsme se postarat tak, jak jsme uměli. A jestli stihneme let nebo ne.... koho to zajímá? Jestli se domluvíme, nebo ne.... koho to zajímá? V Amsterdamu byla fronta na odbavení asi pěti kilometrová a to vůbec nepřeháním, mám obrazovou dokumentaci a my se strachovali, že to nestihneme, co bychom dělali, kdybychom to nestihli? Neměl by to řešit průvodce? Myslela jsem, že ho od toho máme zaplaceného, ale to jsem se mýlila. Průvodce byl se 7 lidmi v Portugalsku a doufal, že těch zbylých 20 nějak doputuje. Doputovali jsme, protože v těch skupinách byli lidé zcestovalí a nebáli se toho, ale to není řešení, proto jsem si koupila zájezd s průvodcem, aby mě touto cestou provedl, ale ten nebyl k dispozici. Takže.... vy všichni, co jste si zakoupili podzimní termín, informujte se, jestli je let přímý nebo s přestupy, pokud bude s přestupy, tak to ještě zvažte, do Lisabonu se létá i přímým letem, proč byste měli mít takové nervy a tak zkaženou dovolenou hned na začátku jako my? Jo..... a to nejlepší nakonec, kufry se v Amsterodamu neodbavily a zůstaly tam, takže jsem putovala po Portugalsku s jedněmi náhradními spodními kalhotkami, jednou náhradní halenou, v jedněch botách, kde mi naskákaly za těch 7 dní hezké puchýře a to bylo všechno. Nikde se nedalo po cestě nic koupit, byli jsme v historických částech města a tam obchoďáky nejsou, takže to byl pro mě docela očistec a nejen pro mě, nebyla jsem v tom sama. Kufry přicestovaly do Lisabonu včera, 8.7.2022, samozřejmě jsme si je nestihli vyzvednout, takže snad nějak doputují zase zpět do Prahy. A já strávila 6 dní v Portugalskou s kabelkou a nákupní taškou do Lidlu... ať žije Ideal Tour. Nikdy více..... a připojuji také komentář mé spolucestovatelky: Ida Rouleová Zcela potvrzuji výše uvedený komentář ke zmiňovanému zájezdu, neb jsem se ho též zúčastnila a byl to opravdu očistec. Od začátku vše špatně včetně nekompetentního průvodce, který zcela nezvládl krizové situace. Muselo se mu říci, co se má dělat. Též jsem to podstoupila bez svého kufru a osobních věcí. A na zážitek z amsterdamského letiště nikdy nezapomenu. A že jsme tam pomalu trávili 2 noci, neb jsme si měli zařídit hotel sami, to byl vrchol. Až po protestu jsme průvodce donutili, aby nocleh zařídil. Pak nás nechal na pospas. Tuto cestovní kancelář zcela nedoporučuji a opravdu by každý měl zvážit koupi zájezdu a hlavně si prověřit všechny informace, zvláště v současné době.

Chcete navštívit Amsterdam? Kupte si zájezd od cestovní kanceláře Ideal Tour do Portugalska a zaručeně Amsterdam uvidíte!
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Teď už se tomu směju, ale do smíchu nám moc nebylo, letadlo uletělo, nejistota, co bude dál, probděná noc na letišti.... tak jsem udělala alespoň pár fotek, jasně, tulipány a dřeváky byly všude (viz předchozí galerie). Využily jsme toho, že jsme odlétaly dvě z naší trojice jako poslední, v podvečer další den, dojely jsme tedy vláčkem do centra Amsterdamu a trochu se tam porozhlédly. Ještě jsem tam nebyla, takže procházka byla fajn, ale prosím, neříkejte, no tak co, alespoň jsi viděla Amsterdam. Viděla, ale zájezd byl do Portugalska, Amsterdam jsem zrovna vidět nechtěla. Udělaly jsme takový menší okruh centrem, zhruba tříhodinový, viděly jsme Muzeum voskových figurín, královský palác, mají moc hezké nádraží, baziliku Sv. Mikuláše, starou městskou bránu Waag a proslulou uličku červených luceren, byť to po ránu nebylo ono, seděla tam jen jedna osamocená a nějak jsme neměly odvahu ji vyfotit. A všude krásné kanály a lodě a hausbóty, květiny a kola a kola a kola. Ne, že by mi kola vadila, ale jak nejsem zvyklá na jejich velký provoz a na to, že mají svoji dráhu na silnici, tak jsem z toho rozhlížení měla už ukroucenou hlavu, protože jsem se bála, že mě nějaké sejme a občas k tomu nebylo daleko, jedou tiše a moc nezvonily.

Porto
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Konečně v Portugalsku - Porto.... po noci strávené na reklamacích kvůli nedodaným kufrům, dalších 5 hodinách v autobusu, který nás musel přepravit do Porta (cca 300 km), kde jsme ten den měli spát, po 2 hodinách spaní od 5:30 do 7:30, jsme se jali poznávat krásy Porta. Vystoupili jsme na kopci u portské katedrály, dovnitř jsme bohužel nešli, ale stihla jsem k ní zaběhnout a udělat pár snímků dlaždicových obrazů. Už když jsem se blížila, tak jsem cítila zápach veřejných záchodků a co nevidím, v podloubí katedrály přebývají bezdomovci, měli tam spoustu hadrů a dalšího nepořádku, což mě hodně překvapilo, na takovém místě bych to neočekávala. Další cesta vedla na dominantu města - most krále Ludvíka I., po jehož horní části jezdí metro, cyklisté a chodci a v dolní části pak auta a autobusy, je zde i chodník pro pěší. Most navrhl Eiffelův spolupracovník Théophile Seyrig a byl otevřen v roce 1886. Most je krásný, fotogenický, co kazilo pohledy na nejbližší okolí mostu na obou stranách bylo to, že se tam nacházely domy ve zruinovaném stavu, s pobořenými střechami, zarostlými stromy, nečekala bych to na tak krásném a frekventovaném místě. Pod mostem se nachází staré město s úzkými uličkami, náměstími, kostely, burzovním palácem, my jsme pojaly procházku odpočinkově, byly jsme dost unavené a tak jsme prošly jen nejbližší okolí okolo řeky Douro a v klidu jsme se naobědvaly. Na posledních snímcích je vidět budovu koncertní haly - Casa da Musica, takto jsme ji viděly z okna hotelu, ráno jsme se k ní prošly parkem, kde se nachází Památník hrdinů poloostrovní války.

Porto - dlaždičky a portské
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Všude samé dlaždičky neboli portugalsky azulejos (azuléžuš). Setkáte se s nimi hlavně na domech, ale i na letišti, na sloupech, v chrámech a kostelích, v Lidlu na zdi, na záchodech, dokonce i vozidla mají na sobě vzorek typických portugalských dlaždic. Fotka tuc-tucu byla pořízena v Lisabonu, ale zbytek fotek je z portských ulic, takhle tam vypadají domy na starém městě. Líbila se mi tam ta starodávná atmosféra, kdy na balkóně nebo z oken visí prádlo a je to úplně všem jedno, že mají pod barákem promenádu u řeky se spoustou turistů.
Sklep rodiny Burmester, založený v roce 1790 Henry Burmestrem a Johnym Nashem, společnost patří mezi nejstarší a nejkvalitnější výrobce portského vína na světě. Sklepy se nachází hned vedle mostu Ludvíka I., absolvovali jsme prohlídku a výklad o výrobě portského, nakonec nechyběla ani ochutnávka.


Braga
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Město na severu Portugalska je známo jako náboženské centrum s množstvím historických památek kostelů, kaplí i klášterů. Uprostřed historického centra se nachází katedrála Sé Velha nebo také Sé de Braga, která byla postavena po roce 1070 jako románská stavba, v průběhu let byla obohacena o gotické, renesanční a barokní prvky. Co vás zaujme na první pohled, to jsou varhany. Jsou umístěny v zadní části katedrály, ale zcela nezvykle po obou stranách sloupů a píšťaly trčí do prostoru, zkrátka je máte nad hlavou. Jsou bohatě vyřezávané, stropy jsou krásně zdobené a samozřejmě i tady naleznete na zdech dlaždičkovou výzdobu v podobě náboženských výjevů.



Bom Jesus do Monte
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Bom Jesus do Monte - je římskokatolický svatostánek v Tenoes ve východním předměstí města Braga. Stojí na kopci Espinho a je významným poutním místem a turistickým cílem. Dominantní součástí celého areálu je monumentální barokní schodiště překonávající výškový rozdíl 116 metrů. V roce 2015 přidělil papež František chrámu postavení tzv. Basilica minor. Poutní místo zde funguje po dobu více než 600 let, slavné schodiště zahrnuje vyobrazení pěti smyslů, fontány, sochy a další ozdobné prvky a je nejhodnotnějším dílem v areálu. Od roku 2019 je Bom Jesus do Monte zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A o tohle jsme málem přišli, protože jsme zmeškali dva dny programu v Portugalsku, naštěstí se podařilo trochu zkrátit Porto a nacpat tam Bragu a Dom Jesus, to kdybych neviděla, tak to bych byla opravdu naštvaná.... stačí, že jsme přišli o Coimbru a okolí.


Alcobaça
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Klášter Alcobaça (čti Alkobasa) je rozsáhlý cisterciácký klášter zapsaný na Seznamu světového dědictví UNESCO a je největším gotickým kostelem v Portugalsku. Stavební práce začaly v roce 1178 a trvaly několik desetiletí. Během 13. a 14. století přibyly další významné prostory, kapitulní síň, jídelna, Královský sál, kde na dlaždicích je znázorněna historie založení Portugalska. dormitář s kapacitou až 1000 mnichů nebo Chodba ticha, největší středověká křížová chodba v Portugalsku. Co vás zaujme ale asi nejvíc, to je zdejší kuchyně. Uprostřed je obrovský komín, je tak velký, že se na ohništi pod ním dalo péct celkem 7 celých krav najednou. Skrze síť kanálů do kuchyně přitékala voda a s ní i nějaká ta ryba. Ke klášteru se váže i příběh zakázané lásky mezi králem Petrem I. a dvorní dámou jeho manželky Konstancie - Inés de Castro. Po smrti své ženy se odstěhoval s milenkou do Coimbry, kde mu porodila 4 děti a zde žili po 10 let spokojený život. Jeho otec, Alfonso, měl ale strach, že některý z levobočků ohrozí právoplatného dědice trůnu a Inés nechal zavraždit. Petr I. se s její smrtí nedokázal smířit, dokonce chtěl otci vyhlásit válku, nakonec nechal vyhledat a potrestat vrahy, prohlásil, že se s Inés tajně oženil a posmrtně z ní udělal královnu. Oba dva teď, bok po boku, odpočívají v klášteře v Alcobace, v nádherně zdobených, gotických hrobkách a čekají na Den posledního soudu, aby se mohli opět setkat.

Batalha
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Dominikánský klášter a kostel Panny Marie vítězné ve stejnojmenném městě Batalha (čti batalja) se nachází 110 km severně od Lisabonu a byl založen roku 1386 králem Janem I. na základě slibu, který dal v předvečer bitvy u Aljubarroty v roce 1385, během níž utlačovaní Portugalci porazili kastilská vojska a získali zpět svou svrchovanost. Bitvu vyhráli a klášter byl postaven právě na památku této významné události a stal se jedním z hlavních symbolů portugalské hrdosti a nezávislosti. Monumentální stavba je pozoruhodnou směsicí gotické a manuelské architektury. Zvenčí je klášter zdoben opravdu honosně * nechybí lomené oblouky, nápadité chrliče ani plaménkové věžičky. Arkády zdobí například navinutá lana, perly a mušle, které symbolizují moře a námořnictví nebo artyčoky a lotosové květy z nedávno objeveného Dálného východu. Po pravé straně chrámu najdete kapli s hrobkami významných členů rodiny zakladatele kláštera Jana I. (Capela do Fundador). Pochována je zde například jeho žena Filipa z Lancasteru nebo synové, princ Jindřich Mořeplavec (vlivný podporovatel objevných plaveb) a princ Petr s chotí Isabelou z Urgellu. Ta nejzajímavější podívaná na vás ovšem čeká až na samotném konci prohlídky, kdy se dostanete k tzv. nedokončeným kaplím (Capelas Imperfeitas). Jak už název napovídá, jde o sérii kaplí, jejichž výstavba nikdy nebyla dokončena. Celkem sedm zdobených kaplí a do nejmenšího kamenického detailu propracovaný portál nekryje žádná střecha. Kaple měly sloužit jako pantheon rodiny krále Eduarda I. Portugalského. Po králově smrti ale došlo k pozastavení stavebních prací a vzhledem k tomu, že si jeho následovníci pro místo svého posledního odpočinku zvolili raději Lisabon, budova dodnes nebyla dokončena, ale pro svůj historický i duchovní význam se právem dostala v roce 1983 na seznam světového dědictví UNESCO.

Tomar
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Tomar leží asi 34 km od Fátimy a protéká jím řeka Nabao. Založil jej první velmistr řádu templářských rytířů jménem Gualdim Pais. Od roku 1159 tu sídlili příslušníci řádu templářů, kteří se značnou měrou zasloužili o vítězství nad Maury v bitvě u Santarému. S papežským zákazem mocného řádu v roce 1314 se král Dinis šikovně vyrovnal tak, že z něj v Portugalsku formálně udělal řád Kristových rytířů, nicméně jej přímo podřídil královskému domu. Obrovské pozemkové vlastnictví získané při správě zámořských provincií a v koloniích vybírané desátky z něj udělaly nejbohatší řád křesťanského světa. Součástí obranného systému Portugalska se stala právě tomarská pevnost a klášter, který byl postaven během 12. století. Klášter Kristova řádu je dnes zapsán na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Má symbolický půdorys, sedm rajských dvorů a jeho jádrem je templářská oratoř Charola dos Templários z 12. století. Její výzdoba, která svědčí o tehdejším bohatství města, vás doslova ohromí. Spatříte velmi pěkně zrestaurované obrazy, fresky a zlacené sochy umístěné pod byzantskou kopulí. Omlouvám se, kaple se nedala dobře nafotit, ty obrázky, které přináším, je maximum toho, co jsem zvládla v tak omezeném prostoru udělat. Pro představu to určitě stačí, na živo to bylo úžasné, neviděla jsem ještě takto umístěnou a nazdobenou kapli.

Fátima
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Fátima se stala známým poutním místem poté, co se tu v roce 1917 třem malým dětem-pastýřům zjevila Panna Maria. K prvnímu zjevení došlo během první světové války 13. května 1917, když sourozenci Francisco a Jacinta Marto spolu s Lúcií Santos pásli dobytek v Cova da Iria, kde jejich rodiče vlastnili pastviny. Cova da Iria vytváří přirozený amfiteátr s průměrem přibližně 500 m. Podle svědectví dětí stála Panna Maria nad dubem zalitá sluneční září. Předpověděla konec války a pomoc všem, kteří se k ní obrátí v modlitbách. Zjevení pokračovala až do října, vždy třináctého dne v měsíci, ve stejnou hodinu. Při posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny Iria vypravilo 70 tisíc lidí, včetně novinářů a fotografů, na základě tvrzení dětí, že toho dne se stane zázrak, aby všichni uvěřili. Hustě pršelo, ale nespočetné množství pozorovatelů zaznamenalo, že v poledne se mraky roztrhaly a odhalily slunce v podobě matného disku, rotujícího po obloze a zářícího nad celým okolím různými barvami světla. Poté se slunce oddělilo od oblohy a vrhlo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo na své místo a lidé, kteří byli předtím promočení, byli zcela suší. Tato událost je známá jako *sluneční zázrak". Katolická církev uznala pravost zjevení ve Fatimě v roce 1930. Fatimu navštěvuje denně množství poutníků. Shromažďují se v Cova da Iria, na velkém prostranství, kde je na místě zjevení vybudována malá, otevřená kaple. Ve vzdálenější části prostranství je vybudovaná gigantická bazilika Panny Marie Růžencové v neoklasicistním stylu s centrální věží vysokou 65 metrů, která se začala stavět v roce 1928. V bazilice jsou hrobky Francisca a Jacinty, dvou ze tří dětí, kterým se Maria zjevila. Oba zemřeli krátce po zjeveních, Francisco v roce 1919 a Jacinta v roce 1920. V roce 2000 byli prohlášeni za blahoslavené papežem Janem Pavlem II. a 13. května 2017 byli prohlášeni za svaté papežem Františkem. Třetí z nich, Lúcia dos Santos, řeholnice, zemřela v roce 2005 a je zde též pochována. Na druhém konci doliny Iria se nachází Bazilika nejsvětější trojice, čtvrtý největší katolický kostel na světě, pokud jde o kapacitu a byl otevřen v roce 2007, financován byl pouze z darů poutníků. A kde jsme bydleli? Hned naproti a velice stylově, v hotelu Aleluia, večer svítil všemi barvami, řekla bych, že by si ho leckdo mohl zaměnit s casinem, ale jinak to byl hotel moc krásný i uvnitř, snídaně i večeře byla luxusní a tak bylo škoda, že jsme tam spali jen jednu noc.
Každý večer se v otevřené kapli koná bohoslužba, na kterou se pokaždé sjedou představení z různých států a pronesou modlitbu ve své řeči, takže tam můžete zaslechnout i japonštinu. Mše je různě dlouhá, podle toho, kolik představitelů z jiných států dorazí, ale přibližně tak mezi půl desátou a desátou končí a z kaple vyráží průvod v čele s Panenkou Marií, se zpěvy a dalšími modlitbami. Byly jsme unavené, moc se nám z hotelu nechtělo, ale protože jsme bydlely naproti, tak jsme okolo půl desáté vyrazily a přišly jsme právě včas, slyšely jsme modlitbu v češtině. A pak, kde se vzalo, tu se vzalo, najednou se ten průvod tak nějak stočil okolo nás, že jsme šly v procesí hned za čelem průvodu. Pro všechny tři to byl zajímavý zážitek, vydržely jsme do konce. Já jsem udělala jen pár fotek a ještě rozmazaných, fotila jsem za chůze, více jsem točila krátká videa.

Lisabon - centrum a výtah
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Vystoupili jsme na Praça dos Restauradores - překládáno do češtiny jako náměstí nezávislosti, i když to není přesné, to by byla Independencia, ale nenašla jsem lepší překlad. Hned vedle je Praça Dom Pedro IV (náměstí Petra IV), kde se nachází Národní divadlo a uprostřed náměstí je monument se sochou krále Petra IV - Estátua do Rei Dom Pedro IV. Dále je tam obchod se sardinkami a je stejně tak typický pro Portugalsko, jako portské víno, odjet bez sardinek snad ani nejde, ale mě se to povedlo, nějak jsem po těch všech zážitcích neměla chuť ještě vláčet sardinky v plechovce, jelikož jsem neměla zavazadlo, ani jsem netušila, jestli by mi to povolili vzít na palubu letadla, raději jsem to neriskovala. Z náměstí už byl v dáli vidět slavný pouliční výtah, Elevador de Santa Justa, ke kterému jsme se dostali rušnou, turistickou ulicí Augusta, zakončenou vítězným obloukem.
Výtah Santa Justa navrhl inženýr Raul Mesnier de Ponsard, který se narodil ve městě Porto francouzským rodičům. Stavba byla započata v roce 1900, dokončena byla v roce 1902. Celý výtah je zhotoven ze železa, je v neogotickém stylu a každé patro je zdobeno jiným způsobem. Pro svůj vzhled bývá často za autora výtahu mylně považován Gustave Eiffel. Výtah je vysoký 46 metrů a nahoru vás vyvezou dvě kabiny s interiérem obloženým dřevem, kam se dohromady vejde 48 pasažérů. V posledním patře, které je dostupné po spirálovém schodišti, je umístěna terasa, ze které je krásný výhled na Lisabonský hrad, náměstí Rossio a čtvrť Baixa. V současnosti je výtah využíván především jako turistická atrakce. A musím dodat, že vyhlídková terasa byla uzavřená, musel nám stačit pohled z uzavřené části a z lávky, která spojuje ulici Áurea a ulici Carmo, proto se také někdy nazývá výtah Carmo. Ale i tak byl vidět hrad a obě náměstí, přes která jsme už šli. A perlička.... stojím ve frontě a za mnou se ozve.... jejda, my musíme mít roušky a my máme jen dvě, výtah je brán jako dopravní prostředek a tady se ještě roušky nosit musí. Chcete roušku? nabídla jsem a celou dobu čekání jsme proklábosili s rodinou s Prahy, která se přes Lisabon vracela z nějaké karibské dovolené a tady chtěla strávit dva dny. Hezky jsme si pokecali, já jim vypověděla naši strastiplnou cestu, popřáli jsme si nakonec hezký zbytek dovolené a cestou dolů jsem jela s dvojicí mladých Čechů, takže jsem si tam připadala skoro jako doma. Jinak musím podotknout, že do výtahu se mnou moje spolucestující nešly, nějak v tom neviděly nic přínosného, tak jsem šla sama a nelituji. Vždycky jsem si říkala, jestli někdy budu v Lisabonu, jdu do výtahu, nakonec, bylo to jediné místo, ze kterého jsem mohla ten den vidět Lisabon z výšky a já mám takové pohledy ráda, takže spokojenost největší. Cestou zpět jsem v dárcích koupila úžasný velký dlaždičkový ubrus a po návratu domů jsem z něj našila tašky a taštičky pro radost nás tří cestovatelek.

Lisabon - vyhlídka a Praça do Comércio - Obchodní náměstí
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Lisabon - jdeme na hrad a na vyhlídky. Hrad se moc nepovedl, vlastně se nepovedl vůbec, stojíme ve frontě na lístky a přijde nějaký člověk a povídá, máte koupené lístky? Ne, nemáme, právě na ně čekáme frontu. Tak nečekejte, protože zaměstnanci hradu stávkují a lístky se v klasické kase neprodávají, jen on-line. Super... takže další atrakce, kterou neuvidíme, protože lístky on-line si asi hned tak nekoupíme. Někdo možná ano, ne celá skupina. A i toto je jedna z věcí, která mi vadila, vím, že to průvodce neovlivní, ale měl by to alespoň vědět, informovat se předem a pak jsme tam ani nemuseli jít, inu... nevěděl a za to má u mě další černý puntík. Sešli jsme tedy od hradu dolů k vyhlídce na řeku Tajo, ale kam jsme se koukli, tam byl nějaký jeřáb a staveniště, takže ty pohledy nejsou zrovna nejkrásnější. Nicméně, na této trase jezdí světoznámá tramvaj č. 28, která brázdí starým městem, úzkými uličkami a je zkrátka legendární, ti, co letěli ráno a měli celý den volna, tak ti si tuto trasu i projeli, my jsme si mezitím procházeli Amsterodam. Dále jsme prošli na nábřeží docela malebnou čtvrtí Alfama, ale co nebylo malebné, byl ten nepořádek okolo nás. Prý byla v této čtvrti nějaká grilovací slavnost a nepořádek byl ještě po ní, dobrá, že vidím všude ponechané grily, není problém, ale binec a hovínka na chodníku už pro mě problém byl. A trochu mě to zamrzelo. Je to čtvrť, kde proudí stovky cizinců a turistů a je tam takový bordel. Je jim to jedno? Asi ano, ale na mě to tedy neudělalo nejlepší dojem. Nábřeží už bylo hezké, domy udržované, ale horko jak v pekle..... nicméně jsme došli až na Praça do Comércio. Leží blízko řeky Tajo, uprostřed se nachází monument krále Josého I., uprostřed náměstí směrem k městu se nachází Vítězný oblouk, který je na konci ulice Arco da Rua Augusta. A jinak tam není nic zajímavého, ani fotky nejsou nejkrásnější, všude samý jeřáb a staveniště. A trochu mě mrzí, že jsme nevěděli, že na konci náměstí směrem k řece se nachází historické molo Cais das Colunas, v podstatě jsou to schody, které vedou přímo do řeky a bývá to často fotografovaný výjev směrem od řeky, tak tam jsme nebyly. Nevadí, někdy příště.

Belémská věž a Památník objevitelů - Padrao dos Descobrimentos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Věž byla postavena jako součást obranného systému v ústí řeky Tejo (čti težo) ve stylu pozdní portugalské gotiky neboli v manuelském stylu. Byla vybudována mezi lety 1515 až 1521 vojenským architektem Franciskem de Arruda, původně stála na malém ostrůvku obklopená vodou, ale po letech říčních náplav se spojila s pevninou. V následujících stoletích byla věž využívána jako vězení nebo celnice. Věž je 35 metrů vysoká, má čtyři patra a terasu, která nabízí krásné výhledy na okolní krajinu. Patra jsou dostupná po úzkých spirálových schodech. V prvním patře byla místnost velitele, dnes nazvaná " Sala do Governador". Druhé patro s "Královským sálem" (Sala dos Reis) má klenutý strop, zdobený krb a kryté balkony na každé straně. Ve třetím patře je audienční sál, ve čtvrtém patře je kaple s hvězdicovou žebrovou klenbou, v nejvyšším, pátém patře je terasa. Z vnější výzdoby věže zaujme i kamenný provaz obepínající pevnost a tvořící smyčku v úrovni mezi prvním a druhým patrem na severní straně věže, což je opět jeden ze znaků manuelské architektury. V dálce je vidět Most 25. dubna - Ponte 25 de Abril, který je postaven podle stejného návrhu jako most Golden Gate v San Franciscu.
Památník připomíná slavnou éru portugalských mořeplavců, ten původní byl postaven roku 1940, ale v 1958 byl rozebrán a v roce 1960 byla postavena replika toho původního. Nový byl postaven při příležitosti pětisetletého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Samotný památník je z betonu a sochy jsou z bílého vápence. Padesát metrů vysoký památník představuje příď lodi, po stranách je znázorněn portugalský znak a nad vstupem najdeme meč královského rodu z Avisu. Na špici památníku stojí Jindřich Mořeplavec, v rukou má maketu karavely a dívá se přes řeku. Za ním stojí další významní Portugalci, mezi nimi mořeplavci, kartografové, umělci, vědci a misionáři. Naproti památníku se nachází Klášter Jeronymitů, je jednou z nejkrásnějších staveb v Lisabonu. Vznikla kolem roku 1500 na předměstí ve čtvrti Belém a v současnosti je zapsána na seznamu UNESCO. Rozsáhlá gotická budova je mimořádně zachovalá s krásným nádvořím ve středu kláštera. My jsme tento klášter však nenavštívily, byla to jedna z mála situací, kdy nejdu všude, teploty dosahovaly ten den 39 stupňů, chození po Lisabonu v těchto teplotách bylo opravdu úmorné a měly jsme toho zkrátka dost. Také bychom opět musely jít v trochu zrychleném tempu, na prohlídku byla slabá hodinka, klášter je rozsáhlý, zvítězila tedy únava, horko, žízeň.... posadily jsme se do parku pod stromy, daly si portugalské pivo a protože byla před námi ještě poslední atrakce, tak jsme na ni sbíraly poslední síly. Já rozhodně, sedmý den ve stejných botách si vybral svou daň, boční tvrdý otlak kombinovaný s puchýřem mě bolel tak, že jsem polovinu času po Lisabonu pajdala....


Socha Krista v Almadě
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Po mostě 25. dubna jsme se autobusem převezli do města Almada, které stojí na protějším břehu řeky Tejo. Na vysokém útesu zde stojí socha Krista Krále - Santuário de Cristo Reia - a shlíží na celý Lisabon rozprostřený na protějším břehu. Podobnost se sochou Krista v Rio de Janeiru není náhodná. Brazilský kolega posloužil tomu portugalskému jako předloha. I s podstavcem je portugalský Kristus více než 2x vyšší než ten v Riu. Socha samotná měří jen 28 metrů, ale podstavec neuvěřitelných 82 metrů. Pohled na Lisabon si můžete užít z vyhlídkové plošiny před sochou, já jsem však využila asi posledního výtahu, který jel nahoru (přijeli jsme už v podvečer), a podívala jsem se na Lisabon a okolí z plošiny u Krista na všechny světové strany, i když ze strany průvodce jsme byli od toho odrazováni, že je to prý stejné, jako z vyhlídkové terasy před sochou. No.... není. Jste o 82 metrů výš a vidíte okolo dokola, nelituji, že jsem tam zavítala a to jako jediná ze zájezdu. On byl vůbec tento průvodce hodně zvláštní, často dával najevo své vlastní pocity z určitých míst nebo i jídel a když se to nelíbilo jemu, nebo mu to nechutnalo, tak nám to vlastně nedoporučoval. Což by myslím být nemělo. Může říct, mě to nechutná, ale vy ochutnejte, přesně takto mě málem odradil od jejich národního jídla a pro mě bylo naprosto výtečné, nic lepšího jsem v Portugalsku nejedla.

Sintra - město, královský palác a Palácio Nacional da Pena
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Přímo v centru starého města Sintra Vila stojí působivý Palácio Nacional de Sintra (nazývaný též Paço Real čili Královský palác). Použila jsem foto z internetu, protože na místě není možné ho celý nafotit. Je snadno rozpoznatelný podle dvou podivných velkých bílých komínů ve tvaru kuželů. Hlavní část paláce nechal vybudovat Jan I. koncem 14. století na místě, kde kdysi stával maurský hrad. Od 14. století až do roku 1880 sloužil jako letní sídlo portugalských králů. Stavba se vyznačuje nádherným vnitřním zařízením, k němuž patří i jedna z nejstarších a nejcennějších sbírek azulejos v celém Portugalsku. Okolní park Sintra Mountain Range (Serra de Sintra) je jedním z největších parků v okolí Lisabonu a je často vyhledáván turisty i místními na víkendové výlety a pikniky. My měli na výběr, buď půjdeme do královského paláce nebo si uděláme pauzu a naobědváme se, přednost dostalo jídlo, protože už těch hradů a paláců bylo za tak krátkou dobu požehnaně. A i když jsme zvolily restauraci na náměstí, usedly jsme do části, která byla v boční ulici a skoro nikdo tam nebyl. A moc se nám líbily záchody :-), lépe řečeno, umývárna, krásný dlaždičkový příběh tam byl zachycen. Na fotce s kopcem a kamenným cimbuřím je Maurský hrad - Castelo dos Mouros, který byl původně postaven Maury v 9.-.10. století a v 19 století ho nechal zrenovovat do dnešní podoby král Ferdinand II. Jelikož to bylo na dalším kopci a náš čas byl omezený, tak jsme na něj nešly, ale můžeme to brát jako výzvu na další návštěvu, tolik jsme toho tam ještě neviděly......
Palácio Nacional da Pena neboli Palác Pena. Počátky Sintry sahají do středověku, do 11. století. Ve městě se nacházela řada staveb islámské architektury, avšak během reconquisty při dobývání města byla většina z nich zbořena. Sintra se díky své výhodné poloze nedaleko Lisabonu a dobrým klimatickým podmínkám stala letním sídlem královské rodiny. Také byla díky maurskému hradu, množství paláců, zahrad, parků, postavených a vybudovaných v různých slohových obdobích, nazývána pohádkovým městem. Sintra je i s přilehlou oblastí zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jak vidíte z přiložených fotek, Palácio Nacional da Pena je kýč jako bič. Palác byl postaven jako hnízdečko lásky pro královnu Marii II. jejím zamilovaným manželem Ferdinandem z rodu Saxe-Coburg-Gotha. Ferdinand měl v úmyslu vystavět letní palác, který by byl plný architektonických pozoruhodností z celého světa, návrhem tehdy pověřil německého architekta barona von Eschwege. Budovy paláce jsou natřeny původní narcisovou žlutí a jahodově růžovou barvou, dále pak je část paláce obložena dlaždicemi. Interiér je bohatě zařízen, mě nejvíc zaujaly vyřezávané sloupky u postelí, truhly a sekretáře, nádherné, štukové stropy. Palác se nachází na kopci nad městečkem Sintra, dá se to šlapat, ale my jeli autobusem a ještě i tak se musí jít pěkný kousek pěšky, do kopce, ale myslím, že to za to stojí, stavba je to opravdu neobvyklá. Lidí bylo mraky, celá prohlídka byla pojata jako procházející fronta palácem, takto to my z domova neznáme. Pomaličku jsme se tedy sunuli palácem, že jsme měli lístky na 11 hodinu, to jsem zpočátku považovala za problém, protože jsme se k paláci došourali až okolo 12té hodiny, ale očividně to žádný problém nebyl, cvak u vchodu a hlavně, že stojíme v té správné frontě. Celková fotka - pohled zdáli na palác, je z netu, takto se palác na místě opravdu nedá nafotit.


Mys Roca - Cabo da Roca
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

"Onde a terra acaba e o mar começa" - kde země končí a moře začíná - řekl básník Luís de Camoes o mysu Roca (portugalsky Cabo da Roca), nejzápadnějším pevninském výběžku Portugalska a kontinentální Evropy. Pověstné souřadnice 38st47' s. š. a 9st30' z. d. jsou zde do skály vytesané a můžete si zde dokonce koupit certifikát o návštěvě místa. To, že se jedná o nejzápadnější místo celé Evropy, bylo známo už dávno. Římané už ve starověku říkali místu Promontorium Magnum, neboli Velký mys. Mys se nachází na čedičových útesech, které jsou zde až 140 metrů vysoké a vypínají se vysoko nad hladinu Atlantského oceánu. Mys je součástí národního parku Sintra-Cascais a pohoří Sintra. A právě na tomto místě jsme zaznamenali nejvyšší teplotu z celého týdne a to 42 stupňů Celsia.

Cascais



Cascais (čti kaškajš) - poslední navštívené místo v Portugalsku. Je to kosmopolitní předměstí portugalského hlavního města a jedna z nejbohatších obcí v Portugalsku, od Lisabonu je vzdáleno 30 km. Bývalá rybářská vesnice byla již roku 1354 povýšena na město. Slávu získala jako letní sídlo portugalské královské rodiny v poslední čtvrtině 19. století a počátkem 20. století. V současné době je oblíbeným rekreačním místem pro portugalské i zahraniční turisty, říká se jí také Portugalská riviéra. Jak můžete vidět na obrázcích, lidé se koupají, bylo horko, proč ne. I my jsme vyzkoušely moře, ale bylo tak ledové, že jsme si udělaly pár fotek a hurá pryč, přece jen ... je to Atlantik a ne Egejské moře. Jako turistické středisko se mi ale Cascais moc nelíbilo, u moře byl docela nepořádek, chápu, že se někde musí skladovat různé věci, přepravky, sítě a podobně, ale dá se to skladovat i jinak, trochu uklizeně, docela to kazilo, jinak hezký pohled na zátoku.

Jídlo nakonec
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Pro začátek jsme v letadle dostaly moc dobré sendviče s lososem, už se sice jen tak zadarmo moc neservíruje, ale my měli zpoždění, tak asi proto. V každé zemi se snažím ochutnat typické místní jídlo a pití, nebylo tomu jinak ani tady. I když.... myslela jsem si, že večeře budou víc portugalské, ale nebyly a to bylo zklamání. Úžasem jsme zírali, když nám průvodce s úsměvem na tváři sdělil, že jsou večer řízky!!! Cože? To jsem jela do Portugalska, abych tam jedla řízky? No, jedla, nebylo nic jiného. A pak ještě špagety a rýže s masem a houbovou omáčkou, zkrátka jako doma. Jediný hotel Aleluja ve Fátimě nám nabídl tradiční portugalská jídla, mě z toho nejvíc zachutnal Bacalhau a Brás, takový bramborový nákyp s nasolenou treskou, která se ale nejdříve musí co nejvíce odsolit. Nasolená treska je typickým jídlem v Portugalsku, připravují z ní desítky jídel. Další, které jsme ochutnaly bylo PASTÉIS DE BACALHAU - smažené krokety a hádejte z čeho? Z brambor, z dalších ingrediencí a z tresky. Typická sladkost se jmenuje Pastel de nata (čti paštel de nata) a jedná se o košíček z listového nebo filo těsta naplněný žloutkovým krémem a pak upečený. Košíčky byly všude, dokonce zde existují pekárny, kde se pečou jen a jen tyhle košíčky. Z nápojů jsme pily portské, místní pivo a když bylo nesnesitelné horko, tak citronádu, ale ta byla, neskutečně kyselá, ale i sladká a bezvadně uhasila žízeň. A nakonec pár fotek z cukrárny, abyste viděli, jak tam zdobí dortíky a jaké mají tradiční cukroví, to je to nezdobené, různé košíčky a tartaletky s náplněmi. A poslední jídlo v Lisabonu byl zapečený chleba a už nevím s čím, ale tuším, že houbami. A co si koupit na přestupu v Paříži? Makronky a víno! A jídlo a víno jsme na palubě Air France dostaly také, jak milé, hned se nám lépe letělo.

I když mám na cestu do Portugalska nepěkné vzpomínky, samotné Portugalsko za to nemůže, je opravdu krásné. Oblíbily jsme si jejich národní sladkost pastel/pastéis de nata (čti paštel de nata - košíček z listového těsta se zapečeným pudingovým krémem), a občas si ho můžete koupit v Lidlu jak v čerstvém úseku pečiva, tak i mražené (60,-). Čerstvé mají u nás bezkonkurenční akční cenu 9,90 za kus, když si vzpomenu, že jsme v Lisabonu byly ochotné zaplatit za jeden až 1,5 eura, tak uznáte, že je to výborná cena a dobrá příležitost, jak vyzkoušet něco nového z portugalské kuchyně. A musím říct, že jsou chuťově úplně stejné jako tam....

A jak to vlastně všechno dopadlo?
No.... raději nevzpomínat, jsem ráda, že mám tu další martýrii za sebou. Jelikož jsem v Lisabonu reklamovala na svoje jméno 7 kufrů, nechtěli to udělat jednotlivě, tak mi během úterý přistálo doma 6 kufrů. Super, ale kde je ten sedmý? Byl mojí kamarádky a ona ho docela nutně potřebovala, protože asi za 2 dva týdny odlétala jinam. Každý den jsem volala na KLM, urgovala a věřím, že jsem jim byla všem protivná, i když.... po pár dnech jsem už ty lidi znala podle hlasu a oni mě, a stále na mě byli milí.... kufr nebyl, inu, oficiálně prohlásili, že se ztratil. A tak se udělala reklamace, ale ta z KLM už byla nějak uzavřená nebo co, tam jsem reklamovala já svůj kufr, tak jestli to bylo tím, nevím, reklamovali jsme u pojišťovny. Vše proběhlo, k našemu údivu, hladce a kamarádka dostala odškodnění. Jaké bylo moje překvapení, když asi za 3 měsíce v neděli v 21:30 mi zvoní neznámé číslo, moc se mi to brát nechtělo, ale vzala jsem ho. A ono KLM, že nám dodají ten poslední kufr. Nechtěla jsem tomu věřit, ale schválně jsem kamarádce nic neřekla a jen jsem jí řekla, že se stavím u ní v práci, stejně jsem jí něco nesla. Ta koukala, že se shledává po 3 měsících se svým kufrem, jasně, že si mezitím už nakoupila všechno znovu, co měla v kufru, tak to má 2x, jednou na doma a podruhé na cestování. Konečné vyrovnání za zmeškaný let jsme dostaly jako jedni z posledních někdy na konci listopadu, já jsem ještě zažádala o kompenzaci za neuskutečněný jeden den v Portugalsku cestovku a ta nás odškodnila v prosinci. Tato kauza pro mě skončila 4. ledna 2023, když jsem odeslala každé z děvčat odškodnění od cestovky a mohla si říct, tak a je to a toto už nechci nikdy více zažít. Vím, že to asi moc neovlivním, ale taky vím, že mě to nesmírně posílilo v tom, že je opravdu důležité se nevzdat a bojovat. I když jsem musela absolvovat nepříjemné hovory a maily a byla otravná, muselo to být. Všechno tohle ale neznamená, že bych do Portugalska nejela znovu, jela, tolik jsem tam toho ještě neviděla... tak možná, někdy příště :-).


Velikonoční Vídeň 9.4.2022

Na jaře jsem ve Vídni ještě nebyla, proto, když se mi naskytla příležitost, tak jsem toho využila. A jelikož jsem jela s přítelkyněmi, které ve Vídni ještě nebyly nebo byly, ale hrozně dávno, naplánovala jsem okružní poznávací procházku po vnitřní Vídni, kde je toho k vidění nejvíc. Přijely jsme na trhy, takže bylo jasné, že nepůjdeme do žádného muzea nebo galerie, to bychom nic nestihly, už i ten okruh byl poměrně velký a i zvenčí bylo na co koukat. Začaly jsme na náměstí Marie Terezie, kde se nachází Přírodovědné muzeum a Umělecké muzeum, dvě naprosto stejné budovy naproti sobě (až na konci galerie, foceno při odjezdu, vysvitlo sluníčko), pak jsme zamířily naproti do Hofburgu, sídla královské rodiny, kde jsou muzea, jízdárna nebo národní knihovna. Poté okolo Opery a hotelu Sacher, Albertiny, Hofburgu z druhé strany a nahlédly jsme i do stájí, které jsou vidět z ulice. A pak už luxusní ulicí Graben až na náměstí Sv. Štěpána, kde jsme navštívily kostel a někteří z nás vyšplhaly i na věž. Poobědvaly jsme v italské cukrárně Zanone, samozřejmě, i tady se podával sacher dort a prý byl výborný, já dávám přednost Schwarzwaldskému. Z náměstí jsme konečně došly na velikonoční trh na Am Hofu, trochu zklamání, nebyl nijak přehnaně zdobený, ani tam nebylo moc velikonočních stánků, bylo to spíše o jídle a o pití. Hned na vedlejším náměstí Freyung avizovali na 40 tisíc kraslic, čekala jsem nějakou dekoraci, ale ne, byl to obrovský stánek se stovkami různě nazdobených kraslic, jestli jich bylo 40 tisíc nevím, ale bylo jich hodně, pokochala jsem se a tímto si u mě velikonoční trhy spravily reputaci. A to už byl skoro konec naší cesty, prošly jsme okolo divadla, podívaly se na krásně opravenou radnici a bohužel, v opravě byl hned vedlejší parlament, takže jen malý kousek jsem vyfotila. Vídeň musí být na jaře krásná, když rozkvetou parky, my jsme to měly ještě v zimním tónu, po ránu byla fakt zima, mírné sluníčko až při odjezdu, ale i tak to byl moc hezký výlet.


Severní Itálie 3.9. - 12.9.2021

Druhé léto, kdy je mezi námi pandemie covidu, vůbec jsem neplánovala žádnou dovolenou, řekla jsem si, že si to trochu vynahradíme výlety po zámcích v krajích českých (už jsem uveřejnila) a uvidíme v září, jestli se nám povede alespoň na tři dny vyrazit někam poblíž, třeba do Německa. Asi za to můžu já, asi jsem o té Itálii moc mlela, jak je mi to líto, že tam letos opět nepojedu (vloni jsem přišla o Sicílii), až mi moje cestovní kamarádka poslala odkaz na zájezd po severní Itálii s tím, že na sever Itálie klidně můžeme jet autobusem (letadlo jsme letos zavrhly), že to by se dalo zvládnout. A že ty podmínky jsou pro Německo úplně stejné jako pro Itálii a ano, místo 4 hodin do Mnichova pojedeme 7 hodin do Itálie, ale že je to vlastně skoro stejné. Zajásala jsem, jak mám hodnou kamarádku, která dá přednost mojí touze před svou (i když... já jsem s ní jela zase na Maltu, kam jsem se původně také nechystala), rychle prostudovala cestu, shodly jsme se, že kromě Benátek, do kterých můžeme jet klidně i 20x za sebou, jsme ani v jednom z míst ještě nebyly a zájezd jsme objednaly, v podstatě měsíc před odjezdem. Architektura: Na severu Itálie je architektura trochu jiná než třeba v Toskánku, ale částečně si je podobná. Historické části měst - to jsou všechno kamenné stavby, kamenné hrady, nádherně zdobené kostely, ale ne pruhované, na to je mistr Toskánsko.
Čistota měst: V severní Itálii se nachází hodně známých měst a ta navštěvuje hodně turistů, proto jsou udržovaná, uklizená.
Jazyk: Jedním z důvodů, proč jsem tolik stála o Itálii bylo to, že se učím italsky. A tak jsem si předsevzala, že i když neumím moc dobře italsky a jsem stále ještě začátečník, že vždy začnu mluvit italsky a teprve když to nepůjde, nebo si nebudeme rozumět, tak anglicky. A ono to šlo, na cesty člověk nepotřebuje složitou gramatiku nebo slovíčka, takže všechny nákupy vstupenek, oblečení či suvenýrů, objednávky jídla, pozeptání se kudy kam, to jsem nejdřív řekla italsky a měla jsem radost, že jsem se v 90% domluvila a rozuměla.
Ceny a vstupné: O tom, že jsou vstupy dnes všeobecně drahé, to je už známá věc, takže na to jsme byly připravené, už byla skoro výjimka, když jsme navštívily kostel a nic jsme za to nezaplatily, ale např. v centru Bologni to byly hned dva kostely zadarmo, to bylo milé. U vstupenek se ale zcela změnil styl nakupování a doba covidová velmi urychlila tuto možnost nákupu. Co v minulosti nebylo potřeba předobjednat, to bude teď stále běžnější, protože na některých místech bude zkrátka vyprodáno. Předpokládám, že nato budou muset zareagovat i cestovky, mohlo by se totiž stát, že doveze turisty do měst, ale ti si nic neprohlédnou zevnitř, protože bude vyprodáno a vidět všechno jen zvenčí, to není ono, určitě by je to hodně mrzelo. Takže to byla letošní zkušenost, kdy jsme se nepodívali asi na 4 místa.
Doprava: Jednalo se o autobusový zájezd, který nás z ubytování na jednotlivá místa vozil, takže jsme nevyužívaly nic jiného. Vlastně ano, vláček na pláži, byla dlouhá 8 km, ne vždy se nám to chtělo šlapat. A pak jsme ještě chtěly využít služeb místní cestovní agentury, jet s nimi lodí do Benátek, ale ačkoli jsme měly pocit, že jsme si přesně vysvětlili, který že to den máme volno, stejně se to nepovedlo, bylo to přesně v ten den, kdy jsme měli svůj výlet. Slečna sice mluvila anglicky a ještě si pamatuji, že abychom se ujistily, že je to opravdu ve čtvrtek, že jsme říkaly - je to čtvrtý den v týdnu a ona nám to odsouhlasila, ale bylo to nakonec ve středu :-) i to se stává, naštěstí se tento výlet platil až ráno v autobusu, takže jsme se omluvily, když nás naháněla ráno telefonem a bylo to vyřízené. Ale trochu nás to mrzelo, ani ne kvůli Benátkám, tam jsme stejně jeli, ale kvůli tomu lodnímu výletu.
Naše počasí: Počasí bylo super, slunce, slunce a pořád slunce. A vlastně to není pravda, poslední den, když jsme se vraceli, byl avizovaný déšť v horách, kde jsme měli dvě zastávky, tak nám na té druhé chvíli pršelo, asi 20 minut, ale to bylo všechno.
Covidová opatření: Jelikož je už druhý rok, díky pandemii covidu, taková divná doba, státy na celém světě přijímají opatření, která mají zabránit rozšiřování nemoci nebo alespoň jeho lepšímu odhalování. Nejinak tomu bylo i v Itálii, podmínky stejné jako u nás, potvrzení o ukončeném očkování, prodělání nemoci, v září 21 stačil i negativní PCR test. A jak to vypadalo ve skutečnosti? Asi na 90% míst jsme tyto doklady opravdu ukazovali, skoro ve všech pamětihodnostech, pokud byly kostely neplacené, tak tam ne, protože tam nebyla žádná obsluha, pokud placené, ukazovali jsme. Tentokrát jsme měli tak nacpaný program, že na nějaké časté návštěvy restaurací nebyl čas, ale v těch, ve kterých jsme byly, jsme nic neukazovaly, byla to úplně opačná zkušenost, než měli naši kamarádi, kteří naopak ukazovali papíry v každé restauraci.
A teď už blíže k jednotlivým místům:


Lago di Garda, Sirmione
(pro vstup klikněte na obrázek)


Perly severní Itálie - tak se jmenovala moje letošní dovolená. První ranní zastávka je v Brennenském průsmyku a začínáme v regionu Lombardie na jezeru Lago di Garda, v městečku Sirmione, které se nachází na dlouhém, úzkém poloostrově, který zabíhá do jezera. Jezero je dlouhé 52 km a je to největší italské jezero. Atmosféra v městečku byla tak pohodová, že bych tam klidně zůstala i týden a to je co říct. Zhruba v polovině poloostrova se nachází hrad rodiny Scaligerů z poloviny 14. st., vybavení se nedochovalo, je to už jen taková kamenná skořápka, ale přesto návštěva stála za to, je z něj krásný výhled na město a má jednu zajímavost a to uzavřený dok pro lodě, který je z hradu vidět a byl by stále funkční. Na úplném konci poloostrova se nachází zřícenina velké římské vily z 1. st. a archeologické muzeum, celé se to nazývá Grotte di Catullo. Tam jsme nezašly, protože byl čas buď na hrad nebo na zříceninu, viděly jsme ji tedy z lodě, protože jsme absolvovaly lodní vyjížďku okolo poloostrova. Jediný kostel, který jsme navštívily, byl Kostel Sv. Petra z Mavina z 11. st. A jako zajímavost přidávám, že v Sirmione pobývala řecká operní pěvkyně Maria Callas, ten žlutý dům, to je její vila. V Sirmeone jsme také potkaly obchod s keramikou a bylo se na co dívat, od různých misek, tácků a podtácků až po keramické ovoce a zeleninu na zeď. Ne, že bych zrovna tohle musela mít doma pověšené na zdi, ale z toho obchůdku čišela úplně jiná atmosféra, léto, dobré jídlo, radost, sluníčko a pohodička, alespoň mému oku to takto lahodilo. A hned vedle byly víly a další nadpozemské bytosti, všechny barvy a velikosti, kdo máte víly rád, pokochejte se.

Verona
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Že je město Verona městem Romea a Julie, to vidíte na každém kroku. A tak i my jsme se chtěly na ten slavný balkón podívat, ale nepodívaly. Byla tam taková fronta, že by to bylo - buď vidět balkón a muzeum Verony a nic dalšího, nebo ho nevidět a stihnout se podívat na další zajímavé stavby ve městě. Je to vždy takový kompromis, když nejedete po své ose a máte jen vymezený čas. Nejprve jsme minuly Arénu, je to zachovalý římský amfiteátr, kam se vejde až 20 tisíc lidí a dodnes se využívá na kulturní akce, hlavně na operu. Z Juliia dvorku jsem vyfotila kousek balkónu a jelikož není prokázané, že by to byl právě tento dům, o kterém psal Shakespeare, nijak nám nevadilo, že jsme ho nenavštívily. Na náměstí Piazza delle Erbe byl trh a velice rušno, červená budova je Casa dei Mercanti - dům cechu obchodníků z roku 1210, naproti je věž Torre dei Lamberti, na kterou jsem také chtěla vylézt, ale pomalu postupující fronta mě odradila a tak jsme pokračovaly k hrobce rodu Scaligere. Nedaleko odtud byla Bazilika Sv. Anastázie a nakonec jsme navštívily i hlavní Katedrálu Santa Maria Matricolare s baptisteriem. Vrátily jsme se okolo řeky, kde už na nás zdálky vykukoval veronský hrad a víc jsme toho ve Veroně nestihly.... vlastně stihly, ale to zase až příště.

Disney store
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

A teď něco pro panenkářky všeho druhu i pohlaví. Nejdříve musím říct, že na cestu jsme vyrážely dvě a obě jsme panenkářky, částečně sběratelky a hlavně tvořilky. Naším zájmem tudíž nebyly jen historické památky, ale také hračky a galanterie. Před cestou jsme věděly, že 4x potkáme Disney store (který u nás nemá zastoupení), ve Veroně, v Benátkách, v Padově a v Bologni. Nakonec zbyly jen dva obchody, v Padově a v Benátkách už nejsou, předpokládám, že k uzavření napomohla epidemie a nulový příval turistů, kteří zde hračky nakupovali. Pokud bych měla říct jedním slovem, jak se mi líbil Disney store, tak je to zklamání. Bylo tam kdeco, ale to, co jsem čekala, to ne a tím myslím postavy ze známých disneyovských pohádek ve velikosti panenky Barbie, na které můžete narazit i v našich obchodech. Bylo jich tam pár, ano, některé u nás nekoupíte, ale výběr byl velmi omezený, celkově asi 6 druhů. Hlavní sortiment bylo oblečení všeho druhu (mikiny, princeznovské šaty), batohy, postavičky z Toy story, Spidermana, ze všech možných pohádek, ale buď malé plastové nebo hadrové, mraky plyšáků..... nic, co bychom hledaly. Já jsem odešla s prázdnou hlavně proto, že se těmto panenkám nevěnuji, ale kdyby tam byla nějaká zajímavá a u nás nedostupná, také bych nakoupila. Kamarádka si odnesla dva kousky větších panenek, které jsou ke koupi ve verzi, když byly děti. Fotky dávám z obou obchodů, jak ve Veroně, tak v Bologni, o moc víc tam v regálech nebylo, fotila jsem trošku tajně, nevěděla jsem, zda se to smí a nechtěla jsem dělat rozruch.

Rosolina Mare a draci na pláži
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Toto městečko u pláže bylo naše útočiště po celý týden, češtinu jsme potkávaly často, takže jsem se dozvěděla, že sem Češi jezdí trávit rodinnou dovolenou u moře, což jsem do té doby nevěděla, ale je to tím, že na pobytovky nejezdím a tato střediska neznám. Městečko se nachází na úzkém, dlouhém poloostrově, moc jsem ho nefotila, protože pro mě nemělo žádné velké kouzlo, v centrální části jsou hotely a apartmány (náš je ten žlutý), směrem na jih, do vnitrozemí jsou také převážně apartmány, ale ve vilách, bydlí zde i místní. Na severní straně, ve vnitrozemí, je velký kemp. Jednou hlavní ulicí dojdete na náměstí Evropa (je to jen kruhový objezd) a hned vedle je večer otevřený lunapark, restaurace a obchody, inu... také jsme daly jednu jízdu na ruském kole. Hned druhý den jsme měli volno, takže jsme všichni zamířili na pláž, která vede po celé délce poloostrova. Nemám ráda tenhle typ pláže, která se táhne kilometry a není na ní nic zajímavého vidět, ale ubytování jsme si vybírat nemohli, musela stačit i tato pláž. Hlavně, že je tam moře, že? Copak o to, moře tam bylo, ale v hlavní části, kde jsou téměř všechny pláže vyhrazené placeným místům, je příkřejší vstup do moře a vlaječky, oznamující nebezpečí. A ten den zrovna foukal vítr a to hodně, bylo mi jasné, že do takto rozbouřené vody nejdu, zas tak dobrý plavec nejsem. Šly jsme tedy po pláži na jih a co nevidíme - draci. Ale jací.... vítr svědčil i těm největším a tak nám nad hlavou poletovaly ryby, postavičky, těstoviny a spousta dalších zvířátek. Byla to zábavná podívaná, hlavně proto, že takhle velké a různorodé draky jsem ještě neviděla.

Rosolina - jižní pláž
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Na tuto pláž jsme chodily rády, protože i při přílivu zde bylo vody tak po pás a při odlivu se odkrývaly dlouhé písečné jazyky, ve kterých se schovávaly mušle a dalo se příjemně chodit v pár centimetrech vody. Jelikož na tuto část pláže se snadno vyplavuje naplavené dříví, a to i velké kmeny, lidé je sbírají a staví si na pláži provizorní příbytky. Ne na opravdové bydlení, ale jen jako přístřešky před sluncem, který si ráno zaberete, ten je váš. Vypadá to sice jako vesnice bezdomovců, všude dříví, neupravené, nikdo tam neuklízí ani písečnou část, jako u placených lehátek, ale je tam klidněji, hlavně pro Italy, protože sem turisté moc nechodí. Přibližně 3km před koncem poloostrova až na jeho konec, začíná otevřená botanická zahrada, přes močály vedou mosty a u cest se nachází vyobrazení květin a zvířat, které v této oblasti rostou a žijí. A ať jsme v Rosalině šly kamkoli ve volných dnech, stejně jsme vždycky skončily na této jižní pláži, to je tak, když nejste ležící typy, tak jsme alespoň chodily. Z centra až na jižní špičku je to 16 km tam a zpět, když to celé probrodíte pískem, tak máte pocit, že jdete těch kilometrů nejmíň 30! A přesto jsme to zvládly 3x :-). I když.... poslední chození po pláži den před Benátkami jsem podcenila své puchýře, které se mi udělaly ani nevím proč, měla jsem staré, prošlapané boty. Nicméně, puchýře tam byly od předchozího výletu, večer jsem si je jen otevřela, aby splaskly a druhý den jsem si neuvědomila, že bych je měla ještě ošetřit, nebo přímo odstranit a brouzdala jsem celý den v písku, co myslíte, že se stalo? Z mých puchýřů se staly takové kapsičky naplněné tím drobným pískem, takže jsem je večer musela odoperovat, vyčistit a zalepit, ale nohy mě dost bolely. A to nás čekaly Benátky, jak to dopadlo, se dočtete dál.

Rosolina - severní pláž
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Na severní pláži jsme byly jen jednou a to proto, že je divočejší, kamenitější, moře bouřlivější, také je tam více vlnolamů a to nevypadá zas tak lákavě, alespoň mě se to moc nelíbilo, nebylo to tak malebné. Na této druhé části poloostrova se nachází velký capm, schovává se v lesíku a dovnitř jsme nešly, jen jsme ho částečně viděly z pobřežní cestičky, ale byly tam chatky, hřiště, bazén, obchod i restaurace, takže i tam může být hezká dovolená po vlastní ose. Na konci poloostrova, u ústí řeky Adiže je rozhledna, kterou navrhl architekt Alessio Pipinato, postavená je v roce 2015, je kovová, ale zdálky připomíná jako kdyby ji někdo postavil z toho naplaveného dříví, kterého je plné pobřeží. Rozhledna je volně přístupná a je odtud krásný pohled na celé pobřeží i na sousední pevninu.


Ravenna
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Hlavní město provincie Emilia-Romagna, sídlo arcibiskupa a jedno z historicky nejvýznamnějších míst v Itálii. Přestože se nachází ve vnitrozemí, s Jaderským mořem je spojeno 10 km dlouhým kanálem Candiano. V letech 402-476 bylo sídlem posledních římských císařů a řada památek z 5. a 6. století se slavnými mozaikami je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Bazilika San Apollinare Nuovo byla postavená roku 520 pro ariány, je bohatě zdobena mozaikami s výjevy z evangelií. Zbytek skupiny se pomalu přesunoval k druhé památce, my jsme mezitím stihly navštívit ještě Baptostérium ariánů z konce 5 století. Přes náměstí Piazza dei Popolo jsme se dostali k chrámu San Vitale z roku 548, je vyzdoben mozaikami, které jsou pokládány za nejlepší mozaikový soubor mimo území Byzance. Do chrámu jsme se dostaly, ale hned vedlejší Mauzoleum Gally Placidie už byl vyprodán přes internet tak, jak jsem už psala u vstupného. Chtěly jsme ještě vidět Dóm, ale i některé kostely mají siestu, takže byl zavřený a hned vedlejší Neonovo baptisterium bylo také vyprodáno. Vzhledem k tomu, že jsme viděly mozaiky na 3 místech, nám to tolik nevadilo, ale kdo by o to stál hodně, pro toho by to bylo mrzuté.

San Marino
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Je to pátý nejmenší stát na světě, ze všech stran obklopený Itálií. Mluví se tam italsky a ačkoli nejsou v Evropské unii, vzhledem k tradiční měnové unii s Itálií, používají eura. Je to pravděpodobně nejstarší, stále existující republika, byla založena 3. září 301 zakladatelem Svatým Marinusem. San Marino má cca 32 tisíc obyvatel a celkem 9 měst. Vlastně je jich 10, a paradoxně, největší z nich, Dogana, není autonomní město, patří pod město Serravalle. My jsme navštívili jen hlavní město San Marino, je nejstarší a nejzajímavější, rozkládá se na hoře Monte Titano a dá se do něj dostat jak po silnici, tak i lanovkou. Město se skládá ze tří pevností - Rocca Guaita, Rocca Cesta a Il Montale, jejich věže má stát i na své vlajce a ve znaku. Já jsem chtěla původně vylézt na jednu z věží, ale když jsem zjistila, že je u lanovky udělaná krásná vyhlídka s parčíkem, ze které je také krásný rozhled do krajiny, na věž jsem už nešla. Za prvé bych musela chvátat, času nebylo tolik, kolik bych potřebovala a za druhé.... když potkáte pár obchůdků s miniaturami nebo vánoční obchůdek, tak ten čas strávíte raději tam, než na věži :-) a ještě dobře nakoupíte :-).

Bologna
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Hlavní město regionu Emilia-Romagna, je proslavená svými věžemi, červenými cihlami, nekonečnými podloubími a jednou z nejstarších univerzit v Evropě. Z autobusu jsme vystoupily přímo před Basilica di San Francesco, pak jsme pokračovaly na Piazza Maggiore - hlavní náměstí s Neptunovou fontánou, budovou radnice a s několika paláci. Hlavní dominantou náměstí je však Basilica San Petronio, pátý největší kostel na světě. Vnitřkem vede poledník a slouží jako sluneční hodiny. Ve střeše je malá díra, která osvětluje některé části poledníku v různých částech roku a podle toho se dá určit datum. Kousek odtud, na náměstí Piazza di Porta Ravegnana, se nacházejí dvě věže, Asinelli - z roku 1109, 97 metrů a je vychýlená o 1,2 metru, a Garisenda - 48 metrů a vychýlení přes 3 metry. Když jsem stála pod nimi a fotila je, měla jsem nepříjemný pocit, že se každou chvíli zřítí, z fotky už to ale takový dojem nedělá. Že jsem chtěla jít na věž, to je jasné, ale byla opět předem vyprodaná, tak se nedalo nic dělat. Pak jsme zamířily k San Stefano, je to komplex, kde se nachází 7 kostelů vedle sebe, procházíte plynule z jednoho do druhého, některé jsou jen takové staré, kamenné kaple, jak by ne, bavíme se o nejstarších stavbách ze 4. století. Cestou do Disney storu jsme míjely katedrálu Svatého Petra, tak jsme nakoukly a právě tam varhaník hrál a předával své znalosti mladé generaci. Velmi zajímavé bylo, že varhany byly umístěné na levé straně kostela, přímo před zraky návštěvníků, vedle lavic, takže jsme viděly varhaníka v akci. A pak už se nám nikam nechtělo, za sebou 4 kostely (fotky jen ze 3), žádná věž, město je to veliké, takže i vzdálenosti k dalšímu zajímavému místu byly velké a tak jsme si našly malou uličku s příjemným barem, najedly jsme se a trochu odpočinuly.

Ferrara
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Ferrara je hlavním městem stejnojmenné provincie, leží na Pádu a jeho založení se datuje do 6. st. před n.l., kdy se zde nacházela osada Etrusků. Od 12. st. zde vládl rod d´Este, navštívily jsme zachovalý vodní hrad této rodiny, v roce 2012 byl ale poškozen rozsáhlým zemětřesením a poškodily se téměř všechny fresky na zdech a stropech. Ty jsou nyní poslepované páskami, do jaké míry se budou ještě opravovat nebo jestli je to jejich konečná podoba, to jsem se zatím nikde nedočetla. Co však bylo zajímavé, a zatím jsem to ještě nikde neviděla, nemusíte chodit s hlavou neustále zdviženou k malovaným stropům, v místnostech se nacházela velká zrcadla a strop jste si v nich mohli pohodlně prohlédnout. Bohužel, byla uzavřená i zbrojnice a vězení, takže jsem jen vylezla na věž, abych se rozhlédla po městě, v mezipatře, na takovém balkónku, je nezvykle umístěná oranžérie. Na náměstí se nachází Katedrála Sv. Jiří, tu jsme také nenavštívily, protože se opravuje už dva roky, nedalo se do ní vstoupit. K vidění je ještě radnice a samozřejmě několik dalších kostelů, ale to jsme už nestihly, v zámku jsme se zdržely docela dlouho. Historické centrum je dnes součástí světového dědictví UNESCO.

Benátky - příjezd, Dóžecí palác a okolí
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Do Benátek se dá dostat různě, ale nejraději mám, když se tam plavíme lodí, i když to bylo tentokrát jen 15 minut z přístavu Tronchetto k přístavišti u náměstí Sv. Marka. Do Tronchetta se dá dojet vlakem nebo po silnici, která spojuje pevninskou část Benátek - Mestre s tou ostrovní a odtud by se už dalo dojet do centra vaporetem (takový lodní autobus), ale my měli na tuto jízdu domluvenou loď, nejeli jsme tudíž velkým kanálem uprostřed Benátek, ale okolo, po moři. Věděli jste, že na pevnině, hned na pobřeží u Mestre, se nachází rafinérie? Minule jsem si jí vůbec nevšimla, tentokrát jsem si ji vyfotila, abych si to pak doma dohledala. Jako první v dálce vidíme Baziliku Sv. Marie a za ní už se tyčí zvonice na nám. Sv. Marka, kde jsme vystupovali. Uveřejnit z Benátek pár fotek, to nejde.... no, jde, ale ne v mém případě, protože do Benátek já můžu jet kdykoli, mám je ráda a fotím hodně. I když už jsem to před pár lety fotila, chci mít ten okamžik zachycený znovu a letos nám opravdu přálo počasí. Cestou po nábřeží míjíme úzké uličky, zaparkované gondoly, spousty stánků s maskami, tričky, magnetkami a suvenýry všeho druhu. Je mi trochu nepříjemné to říkat, ale pozor, nechtějí vracet drobné, zkrátka zmizí za stánkem, že jako pro ně jdou a nic. A tak jsem se hned u prvního stánku naháněla s prodejcem (nebyl to Ital), aby mi vrátil 2 eura. Nešlo o 2 eura, šlo o princip, byla by to vlastně krádež, takže doporučuji mít k zaplacení přesný obnos a pak je to bez problémů. V poslední uličce před Dóžecím palácem je Most vzdechů (Ponte dei Sospiri), spojuje výslechovou místnost v Dóžecím paláci a vězení, název byl odvozen ze srdceryvných vzdechů vězňů, kteří byli přes něj odváděni do vězení. Dóžecí palác pak kraluje pravé straně náměstíčka Sv. Marka (Piazzetta di S.Marco), nikdy jsem v něm nebyla, nějak se to nepovedlo, fronty byla dlouhé, v této době možná už i předem vyprodané, tak to nechám na příště, protože to už nemusím do katedrály, ani na zvonici a nechám si čas na palác, který je plný sálů a komnat vyzdobených slavnými malíři. Na levé straně náměstíčka je Národní knihovna Marciana. Na kraji náměstí jsou dva sloupy, z pohledu směrem k náměstí - pravý nese sochu benátského lva a levý sochu Sv. Teodora na drakovi, jednoho ze čtyř patronů Benátek. Nepodařilo se mi to zezdola nafotit, takže draka tam jen tušíte. A Benátčané prý nikdy neprojdou mezi těmito sloupy, přináší to smůlu, protože kdysi v tomto místě stávalo popraviště. No.... tak to jsem tedy prošvihla, šla jsem tudy minule, šla jsem tudy teď, tam a zpátky, než to člověk nafotí, to se naběhá, ještě, že jsem o té kletbě nevěděla :-).

Benátky - Bazilika Sv. Marka a zvonice Campanile di San Marco
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

I když jsem už v obojím byla, nedělalo mi problém jít tam znovu, protože bazilika je krásná a nádherný, prosluněný pohled ze zvonice za to zkrátka stál, minule jsme měli pod mrakem. Bazilika Sv. Marka je hlavní kostel a nejvýznamnější památka Benátek a zachovalá ukázka byzantské architektury. Kostel byl postaven už v letech 828-832 a prošel několika přestavbami. Z křížových výprav přivezli Benátčané bohatou kořist v podobě soch, sloupů a kamenů, které dodnes kostel zdobí. Uvnitř je k vidění zlatá deska - Pala d'oro, zlaté antependium hlavního oltáře z roku 1105, dnes je umístěna na zadní straně oltáře, kam se dá zajít, ale její zhlédnutí je zpoplatněno a to 5 eury. Protože jsem ji viděla už minule, tak jsem k ní letos nešla. Ale na zvonici jsem šla. Aby fronta rychle postupovala, nemůžete si vybrat, jestli půjdete po schodech nebo výtahem, výtahem jedou všichni, ono by se to odbavení návštěvníků asi jinak nestíhalo. Na zvonici jsme se pokochali krásnými výhledy na Benátky a protože jsme tam byli přesně ve 12, tak nám ještě nad hlavou bušily zvony, div nám hlava neupadla :-) taky zážitek.

Benátky - Basilica di Santa Maria della Salute
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Z náměstí Sv. Marka jsme se vydaly k prvnímu mostu Ponte dell'Accademia, je to jeden ze 4 mostů na Canal Grande. Cestou jsme potkaly benátskou operu Teatro La Fenice. A pak zahnout doleva a stále se držet doleva, podél hlavního kanálu, okolo paláce moderního umění Peggy Guggenheim, úzkou uličkou plnou obchůdků s muránským sklem (kde jsme nakoupily) a před námi se už tyčí Basilica St Maria della Salute. V roce 1630 zažily Benátky neobyčejně ničivou epidemii moru. Jako zaslíbení městu za vysvobození od moru, slíbila Benátská republika postavit a zasvětit kostel Matce, patronce Zdraví (nebo patronce Vysvobození, což je italsky: Salute). Kostel byl navržen v tehdy moderním barokním stylu architektem Baldassarem Longhenem a stavba začala v roce 1631. Kostel je podepírán více než miliónem dřevěných pilotů, které brání jeho zřícení, je osmiboký, zvenčí bohatě zdobený sochami, uvnitř ale není přehnaně vyzdobený, nicméně jsou tam díla, která maloval sám Tizian nebo Tintoretto.

Benátky - most Rialto
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Nejznámější a nejfotografovanější ze 4 mostů přes Canal Grande je most Rialto. V současné, kamenné podobě se nachází od roku 1591. Pro jeho stavbu se rozhodli poté, kdy původní, dřevěný, jednou částečně shořel a podruhé se propadl pod tíhou lidí sledujících průvod lodí. Název dostal od přilehlého trhu, některé zdroje uvádí, že to byl původně název malého ostrova Rialto s městečkem, nyní nejstarší městská část. Až do roku 1854 byl jediným mostem přes Canal Grande a platil za jedno z nejdůležitějších obchodních center v Evropě. Na mostě se nachází dvě vnější schodiště a jedno prostřední, mezi nimi pak najdete spoustu krámků, dnes hlavně se suvenýry všeho druhu. Hned vedle mostu se nachází budova Fondaco dei Tedeschi, dnes je to luxusní obchodní dům a co je zajímavé, na střeše má terasu, na kterou je volný, neplacený vstup. Inu.... takové jsme měly informace, musely jsme to vyzkoušet. Ale ouha, vstup byl sice zadarmo, ale byl jen na předchozí rezervaci a samozřejmě měli plno, takže tam jsme se nepodívaly. Ale je dobré vědět, že něco takového existuje, třeba příště. A co je ještě důležitější, když už tam jste, tak si zajděte na záchod, je krásný a zadarmo, což je na cestách neocenitelná pomoc. Na druhé straně mostu je náměstí Campo San Giacomo di Rialto, které je plné podloubí a uprostřed má kašnu. Hned vedle mostu se nachází obchod pro gondoliéry, kde si můžou zakoupit oblečení a klobouky, neboť i oni musí dodržovat tradiční oděv. A opět jsou tam úzké uličky plné obchodů a barů, tak jsme si po celém dni konečně sedly a daly si Aperol Spritz, když už to pijí všichni okolo nás, tak my taky.... a ještě musím dodat, že jsem těch skoro 14 kilometrů po Benátkách ušla s čerstvě odoperovanými puchýři, prsty obalenými náplastí a podloženými polštářky na kuří oka, přesto jsem cítila každý krok, ale.... jsem jednou za čas v Benátkách, tak to dojdu, i kdybych měla, jak se říká, zdechnout :-) Přežila jsem a vůbec jsem si nepřipustila, aby mi to zkazilo dojem z Benátek, jsou krásné, úchvatné, pokud mám možnost se tam vrátit, tak kdykoli.

Benátky - odjíždíme a trochu adrenalinového dobrodružství
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

A to by bylo, aby se nám na závěr nepovedla nějaká potrefená příhoda :-) celou dovolenou klid, všechno jsme stíhaly, nikdy na nás nečekali, nezabloudily jsme, tak jsme si užily trochu adrenalinového návratu... ale jen maličko. Do Troncetta jsme se vraceli Canalem Grande vaporetem - lodním autobusem, od mostu Rialto, je to v podstatě druhá nejzacpanější stanice ve městě. Je to jednoduché, přijede dvojka, všichni se do ní nahrneme a pojedeme na předposlední zastávku Troncetto, kterou všichni poznáte, jelikož je tam velký terminál a vystupovali jste tam před pár hodinami. Žádný problém, jedeme... První vaporeto jsme nechali odjet, protože k tomu davu lidí by se nás vešlo minimum a čekali jsme na výhodné pozici vpředu na další. Ale ani tak jsme se tam nevešli všichni ze zájezdu, tudíž, naše první skupina jela sama, druhá s průvodcem. A nebojte, však víte, je to jednoduché. Jednoduché nebylo zaujmout strategickou pozici u zábradlí a u něj se udržet po celou dobu, pokud tedy chcete fotit jako já. No jo, jenže to chce hodně lidí, takže u zábradlí bylo husto. Já se bála, aby mi cokoli, včetně mě, nevypadlo do vody, zábradlí byla jen jedna tyčka a ta se ještě dala vysunout, aby mohli lidé vystoupit z lodi, kamarádka se v podstatě nedržela, ale byla namáčknutá mezi lidmi jak sardinka (covid necovid, na nějaké rozestupy můžete zapomenout), já taškou několikrát praštila starší dámu před sebou, takže jsem se pořád omlouvala (fakt nevím, proč si ta stará dáma nešla sednout), ale sláva, fotím :-) Zbytek naší první skupiny si posedal dovnitř lodi, jenže tam je uzavřený prostor, dobře by se nefotilo, spíš by nebylo co, proto jsme tak hájily svoji pozici u zábradlí. Jedeme a jedeme a zhruba za 15 minut zastavíme a vystupovat. Ne, že bych to pochopila, mě v té chvíli asi vypadl mozek :-) a nerozuměla jsem ani italsky, ani anglicky, nicméně moje spolucestující pochopila rychleji a povídá, musíme vystoupit a běžet na molo G a tam nastoupit na tu poslední zastávku do jiného vaporeta. A já tam pořád stála a říkám, ale kde máme naše lidi, já neviděla vůbec nikoho a tak jsem se po nich pořád pídila a měla z toho špatný pocit, že my jdeme z lodi ven a oni ne. Teda... jestli tam s námi opravdu jsou, co když jsme na té lodi samy? Což byla blbost, ale už mi to nemyslelo. No nic, vystoupily jsme a protože jsme nevěděly, za jak dlouho přijede ta druhá loď a ještě jsme musely najít molo, tak jsme utíkaly. Teda... já jsem tak pajdoutíkala, měla jsem v nohou hodně kilometrů a ty dva čerstvé puchýře. No doběhly jsme, jenže tam byly také turnikety a musel se do nich strčit ten lístek, který jsme si obě myslely, že už nebudeme potřebovat. Copak o to, lístek jsem měla, ale strčila jsem ho hala bala do kabelky mezi jiné papíry, mapy, účtenky a tak.... a pak jsem stála před zavřeným turniketem, kamarádka už byla na nástupišti (i ona měla štěstí, lístek chtěla vysloveně vyhodit), cosi na mě volala, tuším, že mě popoháněla, já zase zpátky volala, že nemám lístek, že se tam asi nedostanu a usilovně jsem hrabala v kabelce, teď jsem nevěděla, kdy ta loď přijede, kolik máme času.... no, nervák. Našla jsem ho, přilítla jsem na molo právě v okamžiku, kdy přijížděla ta druhá loď se zbytkem skupiny, k nim jsme přistoupily, oni měli tu jízdu bez přestupu, takže s námi plynule pokračovali do cíle. Mrtvicový stav zažehnán, vydýcháno, na správné lodi a ptáte se, kde byl zbytek lidí z první lodi co jeli s námi? Nevím, jak byli jazykově vybaveni, takže jim asi chvíli trvalo, než jim někdo vysvětlil, že musí vystoupit a jít na jinou loď, ale oni v klidu, vycházkovým krokem za námi došli, přistoupili, jako by se nic nedělo a frčeli jsme k Troncettu. A my jsme se na sebe koukly a pomyslely si.... tak takhle to vypadá, když dvě baby chytí nerva :-) inu, stane se. A až pojedete vaporetem do Troncetta, dávejte si pozor, aby za tou dvojkou nebylo lomítko, to je totiž přestupní.

Padova
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Je to jedno z nejstarších italských měst, sídlí v něm druhá nejstarší univerzita v Itálii, působil zde např. Galileo Galilei a studoval i český světec Jan Nepomucký. Ale toto místo proslavil Svatý Antonín - ochránce chudých (také nazýván Antonín Paduánský), který zde žil a kázal. Nebudu zde rozepisovat jeho životopis, bylo by to dlouhé povídání, ale jisté je, že zemřel v 37 letech a je pochován v Bazilice Sv. Antonína, místní jí říkají Il Santo. Na zadní desku jeho hrobu si můžete sáhnout v kapli Černé Madony, která je honosně vyzdobená mramorovými reliéfy, sochami a dalším zdobením. Tato bazilika má jednu zvláštnost, hlavní oltář nestojí na konci budovy, ale blíže ke středu, procházet se tedy dá i za oltářem a nachází se tam mnoho dalších kaplí. Jedna z nejdůležitějších je Capella delle Reliquie - ostatková kaple, kde jsou uloženy zachovalé části těla Sv. Antonína, jako je jeho jazyk, brada nebo levé předloktí. V této části byl trochu problém s focením, takže omluvte kvalitu snímků, lepší určitě dohledáte na webu. Bazilika je bohatě ozdobena freskami, které jsou mimo jiné i od Tizianiho a jeho žáků. Navštívily jsme ještě jeden kostel a to Sv. Justýny, světice, která žila ve 3. století a je zde pochovaná. Mezi další zajímavosti patří elipsovité náměstí Pratto della Valle, s vodním příkopem okolo, se sochami slavných Padovanů, škoda, že zde byl veliký trh, kvůli němu jsem nemohla náměstí nafotit tak, jak bych chtěla, všude byly stánky. Ony mi ty stánky vadily jen kvůli fotkám, protože projít se tak obrovským trhem bylo fajn, něco málo jsme i pokoupily a asi dobře, že už jsme neměly čas, protože jinak bych si musela koupit další tašku a stačilo, že jsem vlekla domů kufr a pět tašek, šestou bych možná ani neutáhla.

Cortina d´Ampezzo
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Městečko v italských Dolomitech bylo v roce 1956 hostitelem zimních olympijských her, další by se zde měly pořádat v roce 2026. Cortina leží v Ampezzkém údolí ve výšce 1224 m, ale ze všech stran ji obklopují hory, z nichž nejvyšší Tofana má 3244 m. Čím blíž jsme přijížděli k horám, tím více se zatahovala obloha a ze slunečného dne jsme se rázem ocitli v podmračeném, ale tak už to na horách chodí. Na okolních kopcích je spousta lanovek, je to vyhledávané horské středisko. Pravda, asi pro trochu bohatší klientelu, protože na ulicích to byl samý značkový obchod. Jediná památka, která se dala navštívit, byla Basilica Minore dei Santi Filippo e Giacomo, kostel to není velký, ale měl hezký oltář i bílozlaté varhany. My jsme využily tuto poslední příležitost k nalezení supermarketu a ještě jsme dokoupily nějaké ty dobroty, hlavně sýry, což se hodilo, nemusely jsme to nikde dlouze skladovat, jelo to s námi už jen jednu noc.

Jezero Misurina
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Posledním navštíveným místem bylo jezero Misurina vzdálené od Cortiny asi 16 km. Leží ve výšce 1754 m a tady už se počasí opravdu pokazilo, trochu pršelo, ale to avizovali v předpovědi. Nebyl to žádný velký déšť, takže jsme si obešli jezero po stezce, která měřila cca 2,2 km a na konci naší cesty se už sluníčko opět prodíralo mraky. Takže fotky v tom dešti, a částečně i mlze, jsou trochu ponuré, ale v létě tady musí být krásně. Je zde hodně turistických cest, lanovek, zkrátka, kdo máte hory rád, sportovních aktivit je tady spousta a co jsem se dočetla, opravdu je tady v létě hodně turistů. A to je konec našeho putování po severní Itálii, určitě bych se na některá místa vrátila znovu, některá by stála za to prozkoumat podrobněji, tak uvidíme.... třeba někdy.


Karnevalové masky, sklo a jiné suvenýry
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Mysleli jste si, že jsme s Itálií skončili? Kdepak, nejen historií je člověk živ, musí se dostatečně pokochat i tím, co ho na Itálii, a zvláště Benátkách, zajímá nejvíc. A to jsou pro mě karnevalové masky. Kdo zná moji tvorbu na panenky, tak ví, kdo nezná, tomu prozradím, že už několik let pracuji na benátském karnevalu, ale v malém, k vidění by měl být v roce 2022 na výstavě v Rudné. A tak mému foťáku neunikly ty spousty masek, které visely v každém stánku, a to nejen v Benátkách, ale i ve městech, která jsme navštívily. Je to pro mě velká inspirace, byly všech barev a velikostí, ty velké jsem nekupovala, ale ty malé, ty jsou přesně tak velké, jako hlavy tonnerek, duté, magnet je umístěn na látce těch tří rohů, takže velice dobře se to dá předělat. I na velikost panenky Barbie tam masky jsou, ale ty už se musí ze spodní části trochu vydlabat, magnet je tam jinak uchycený, ale jde to, to mám vyzkoušené. A protože jsem už vyrobila maketu gondoly, kterou potřebuji dozdobit, tak jsem fotila všechny prázdné gondoly, které jsme potkala. Ono totiž těch detailních obrázků na netu není tolik, nebo nejsou tak zblízka, jak bych potřebovala, tak jsem si je nafotila sama. Benátsko je také proslulé svým muránským sklem, sklo jako takové mě vlastně ani moc nezajímalo, také jsme země proslulá sklem, jsme na krásné sklo zvyklí, ale miniatury, které z něj umí vyrobit, ty už ano, škoda, že jsem nevyfotila toho centimetrového mravence....

Jídlo a jiné pochutiny
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Jíst se taky musí, i v Itálii... Snídaně a večeře jsme měly v hotelu, ono je to při celodenním cestování příjemnější, vraceli jsme se různě, ale večeře na nás počkala třeba do devíti večer. Přes den už jsme si musely něco ulovit samy, ale to my rády, většinou to bylo kus pizzy nebo focaccia (chléb s olivami nebo rajčaty), zkrátka něco italského, když už jsme tam. Ale ochutnat můžete i něco sladkého, třeba sicilské cannoli, trubičky plněné obvykle sýrem ricottou a doplněné o různé příchutě, konce se namáčí v pokrájených pistáciích nebo čokoládě, zdobí se ovocem, druhů tam bylo spousta. Poslední fotky jsou z trhu v Padově, jen zlomek, byly obrovské, nestačily jsme je projít ani nafotit, ale myslím, že mraky stánků se zeleninou a oblečením by vás stejně nezajímaly. Až na ten poslední, který velice zajímal nás, byla to švadlenka. Škoda, že jsme ji nepotkaly cestou tam, byla obrovská, velký výběr a my měly 15 minut času do odjezdu, honem prohlídnout, koupily jsme si jen jednu, velice zajímavou krajku a hurá z trhu pryč. Možná je to dobře, možná bych tam nechala výplatu :-).

Trhy v Rosolině
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Každý čtvrtek jsou v Rosolině trhy, zjistila jsem to, když jsem v 6 ráno pádila na pláž, abych stihla východ slunce. Uzavřela se hlavní ulice, cca 500 metrů v obou směrech dvouproudé ulice a pomalu najížděly dodávky a náklaďáky a stavěly se improvizované stánky. A když jsem se za hodinu vracela, bylo už skoro hotovo, takže nasnídat a hurá na trh. Bylo tam kdeco, od muránského skla, přes mraky kabelek, pásků, hadrů, hraček a jiných pitominek, až po švadlenku, bytový textil či úplně na konci - gurmánský koutek, tam jste si mohli koupit parmazán, takový ten kus, ne uříznutý, ale odloupnutý z velké cihly, salámy, nějaké to masíčko k přímé konzumaci, ovoce a zeleninu.... hmm, koukalo se na to dobře a tak jsme si řekly, že až půjdeme z pláže, dáme si něco k snědku právě tady. Nedaly.... trhy končily před polednem a okolo jedné hodiny už tam nebyla ani noha, inu, šly jsme do restaurace, byť i to byl problém, je přece siesta, no ne? Jednu otevřenou jsme nakonec našly. Připojuji i pár fotek toho, co jsem si přivezla, převážně to bylo jídlo a pití, limoncello, parmazán, sladkosti, zajímavé těstoviny, z trhu v Padově miniaturní cukety a lilky, čtvery šaty z trhů (výhodná koupě) a nakonec těch pár blbinek, co mi udělalo největší radost - karnevalové masky. Z Benátek pak ještě miniaturní skleněné akvárium, husičku a labuť a ze San Marina dva podnosy s konvičkou a hrníčky. Měli ve výloze krásný, tmavěmodrozlatý servis pro Tonnerky, ale stál skoro 80 euro, asi byl historický, tak jsme ho tam se slzou v oku nechaly. A samozřejmě dárky pro rodinu, převážně jedlé.

Východy slunce v Rosolině
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Východ nebo západ? Když se řekne moře, znamená to sluníčko, plavání a východ nebo západ slunce. Na pláži v Rosolině to byl východ slunce, takže to byla pěkná honička. Přes den ve městech, po večerech se družit s novými kamarády, zkusit se dostat do půlnoci do postele a v půl šesté mi už zvonil budík, protože v 6 už jsem musela být na pláži. Tak utahaná jsem z dovolené už dlouho nepřijela :-), ale muselo to tak být, východy a západy mám moc ráda. Abych to zvládla, byla jsem jen na třech, nebyly žádné výrazné mraky, takže si byly docela podobné, ale to mi nevadilo, stejně je to krásné, když se sluníčko vyloupne nad obzor. A nebyla jsem jediný blázen z našeho zájezdu, vždy jsme se sešli na pláži alespoň 4 a fotili jsme a fotili, většinou jsem tam strávila hodinu, než jsem se dostatečně pokochala.



Tak a to je opravdu všechno, s mořem a s Itálií jsem se rozloučila po svém a i ono nám na rozloučenou poslalo krásný dárek, mušličku se srdíčkem, opravdu to tak bylo a doma jsem ho nepilovala pilníkem :-).
Takže...... Ciao Italia e ci vediamo qualche volta!


Vlašim zámek 21.8.2021


Vlašimský zámek se nachází na začátku rozhlehlého parku a už vchod je impozantní, vchází se do něj Vlašimskou bránou, která sama o sobě vypadá jako malý hrad. Původně gotický hrad byl po mnoha přestavbách předělán na renesanční zámek, dnes se zde nachází Muzeum Podblanicka, expozice o tradici střelectví a zbrojařství a také expozice o životě předků v této oblasti. Zámecký park má 70 hektarů a svého času patřil k nejkrásnějším svého druhu v Čechách, v parku se nacházelo mnoho zajímavých staveb, nedochovala se např. mešita, obelisk, grotta či Amorův templ, ale stále stojí tři vchodové brány, kromě Vlašimské směrem do města, i Domašínská a Znosimská. Uprostřed parku je zrenovovaný čínský pavilón a je zde i naučná stezka. Na náměstí je vyhlášená Rodinná cukrárna, těch nádherných dortů co tam bylo, ale co mě nejvíc zaujalo byl téměř 20 cm vysoký větrník, pokusila jsem se ho vyfotit v tom návalu lidí... nakonec jsem zvolila višňový dortík, byl exceletní.


Veltrusy zámek 25.7.2021


Veltrusy - zámek se nachází asi 3 km od zámku v Nelahozevsi, tudíž je docela ekonomické je navštívit v jednom dni jako jsme to udělali my. Zámek je barokní a je krásný už zvenčí.... my měli to štěstí, že se tento víkend zámek znovu otevírat k prohlídkám a konala se tedy prohlídka zámku v dobových kostýmech, což znamená, že v každé místnosti se nacházel jiný průvodce - kastelán, učitel, komorná, služka, hofmistr, myslivec, i sama komtesa, a ti si nás předávali z místnosti do místnosti. A samozřejmě.... mluvili k nám jejich řečí, abyste si to uměli představit, tak to vypadalo asi takhle.... já jsem komorná milostivé paní a pomáhám jí s oblékáním, s toaletou, obýváme krásné prostory, které jsou vytapetovány hedvábnými tapetami, já se sotva zmůžu na hedvábný čepeček a taky je hedvábí na stěnách... bylo to zcela nezvyklé a všichni si zaslouží můj obdiv, protože do toho dali všechny herecké schopnosti, které měli a bylo to uvěřitelné..... a velice nezvyklé. Interiér zámku je velice zdobný, zahrady jsou také krásné. Podařilo se nám vidět i vystoupení spolku Dámy v sedle, jednalo se o krátké vystoupení s koněm a 3 herci na motivy My Fair Lady a vystoupení trubačů. To jsme bohužel nedoposlouchali, poněvadž nám už začínala prohlídla zámku. Celkově - bylo to krásné, můžu jen doporučit, i když tu prohlídku v kostýmech vám nezaručím.


Nelahozeves zámek 25.7.2021


Další výlet byl hned na dva zámky zároveň a to proto, že se od sebe nachází jen pár kilometrů. Do Nelahozevsi jsme dojely vlakem, zámek je hned u nádraží a u řeky. Nelahozeves je rodiště hudebního skladatele Antonína Dvořáka a zámek si můžete prohlédnout i zevnitř. Zámek je vybavený původním nábytkem i kousky, které se nacházely na zámku Roudnice nad Labem (hlavní útočiště rodu Lobkoviců), jelikož se vše nedochovalo. Protože byl nelahozeveský zámek používán jako letní sídlo, nenajdete tady topení nebo toalety, topit nebylo v létě třeba a na toalety chodili.... no.... asi za hradby ?? Zámek je inspirovaný italskou renesancí, arkády byly původně otevřené jako v Itálii, ale vzhledem k našemu chladnějšímu počasí je časem zasklili. Na zámeckých zdích naleznete spoustu fresek, nejvíce je jich na vnější straně zámku. Zámek má tři křídla, měl mít i čtvrté, ale došly peníze, poslední zeď je tedy jen zeď, jak současné, nicméně.... je krásný, vyražte na výlet, moc se nám tam líbilo.


Pardubice - město a zámek 6.7.2021


Letošní rok byl na cestování stále ještě nejistý, tak jsme dělali alespoň výlety. První byl do Pardubic na zámek, kde byla výstava historických šatů (nedávám, foceno přes sklo a bylo tam jen pár kousků), pak na prohlídku náměstí, které je moc krásné a vylezla jsem na zámeckou věž i na věž nad Zelenou bránou. Odtud jsou ty postavy, které se nachází v každém patře věže, výjevy ukazují jednotlivé pověsti, které se k Pardubicím vztahují, např. jak se dostala do erbu polovina koně. Na náměstí vás zaujme neorenesanční budova radnice z roku 1894, která je bohatě zdobená reliéfy postav a bohatým sgrafiti.


Český Krumlov 16.8. - 18.8.2020

Věřte, nevěřte, do roku 2020 jsem nebyla v Českém Krumlově. Nějak se to nepovedlo. Covidová situace nahrála tomu, že se moc necestovalo do zahraničí a že byl Český Krumlov finančně dostupnější i českým turistům. A tak se stalo, že jsem se rozhodla ze dne na den, zabukovala nocleh v místě, kde bych se asi jindy nedoplatila a jelo se. V našem případě autobusesm, z Prahy jede přímý, takže to bylo bez problémů. Bydleli jsme v penziónu Podhradí v ulici na Parkáně, je to malý penziónek s pár pokoji, na břehu Vltavy, ráno jsme si dali snídani na zahradě s výhledem na řeku a na zámeckou věž a pak jsme se rozběhli poznávat Krumlov.

Město Český Krumlov
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Město je hodně fotogenické, takže i moje fotky budou zcela obvyklé, už to vyfotilo tisíce lidí přede mnou. Kulatá, zámecká věž je asi největší dominantou města, vyjímá se všude krásně. Jako druhou dominantu vnímám Plášťový most, to je velice nezvyklá stavba, která spojuje zámek se zahradami, byl několikrát přestavován až do dnešní podoby. Středověké centrum je zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO. Jelikož jsme navštívili Krumlov v takové divné době, užili jsme si ho téměř prázdné, bez turistů cizích zemí (nic proti nim), a za ceny, za které si ho už asi nikdy neužijeme. I paní domácí říkala, že má ubytované české turisty asi po 10 letech..... tak nevím, přišlo mi to až smutné, že jsou obvykle ceny tak vysoké, že je Češi nezaplatí. Když uvidíte pohled na zámeckou věž z takového malého okénka, tak to jsem fotila z postele :-) večer to působilo až strašidelně. Naše bydlení bylo u řeky v lici Parkán, v penzionu Podhradí, na zámek jsme koukali přes řeku, naproti nám byl pivovar a kláštery, kde se nachází kostel Božího těla a Panny Marie. A dokonce jsme jeden večer vyslechli celý koncert Pokáče, sice jsme nic neviděli, ale notovat jsme si s ním mohli, zvuk se nad řekou krásně nesl.

Zámek a zahrada
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Zámek můžete navštívit hned několikrát, protože je tam několik prohlídkových okruhů, my jsme absolvovali dva základní, do divadla jsme už nešli. A protože píšu tenhle příspěvek až po roce, marně hledám, kdeže mám ty fotky z prohlídek, ale žádné nenacházím. Takže se tam asi fotit nesmělo, což si už nepamatuji, ale bude to tak, jelikož jsem náruživý fotograf a kdyby to šlo, fotky mám. Fotky jsou tedy jen z exteriérů a ze zahrady, vloni se opravovalo točité hlediště, tak opět jen zdálky.... Na interiéry se můžete podívat na stránkách zámku. A co říct k historii? Svou rozlohou se jedná o druhý největší zámek v Česku (hned po Pražském hradě) a jeho vznik spadá do 13. století, kdy ho založil Vítek II. starší z Krumlova. Když Vítkovci vymřeli, zámek zdědili Rožmberci, ale Petr Vok, bratr Viléma z Rožmberka, se tak zadlužil, že musel zámek prodat Rudolfu II. A ten ho daroval svému nemanželskému synovi Juliu Caesarovi, který ale zemřel velice mladý. Pak zámek vlastnili Eggenberkové a naposledy rod Schwarzenberků. V současné době zámek vlastní Česká republika.


Zámecká věž a Hradní muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Zámecká věž je přístupná samostatně, je v ní umístěno Hradní muzeum, které skýtá návštěvníkům jedinečnou příležitost prohlédnout si množství cenných exponátů ze zámeckých depozitářů, které připomínají nejvýznamnější události, vztahující se k rožmberským, eggenberským a schwarzenberským vlastníkům krumlovského panství. Interiéry jsou vybaveny historickými svítidly, kachlovými kamny a replikami starých muzejních vitrín. Zámecká věž je symbolem Českého Krumlova a výrazem jeho bohaté historie. Výstup na vyhlídkový ochoz zámecké věže (162 schodů) odmění návštěvníky nádherným výhledem na celé město a blízké okolí - tak zní zkrácené představení muzea na stránkách zámku, sama bych to neřekla lépe, s úpravami přebírám. A moc se mi líbil i výrok spisovatele Karla Čapka, že je to nejvěžovatější věž ze všech věží.

Český Krumlov - Egon Schiele muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Jelikož jsem se předem podívala na tvorbu Egona Schiele, zjistila jsem, že to není šálek mého čaje, a tak jsem do muzea původně ani jít nechtěla. Ale měli jsme kombinovanou vstupenku do 5 míst (zám. muzeum a věž, Schiele, Seidel ateliér, Reg. muzeum a kláštery), tak jsme tam zašli, byly tam další 4 výstavy, tak jsem si říkala, že nás třeba zaujme něco jiného. Asi nejvíce se mi líbily obrazy (ne všechny) od malířky Aleny Anderlové, dále tam bylo pár prací od japonského sochaře Tets Ohnariho, je tam i část prací fotografa Seidla a výstava rakouské malířky Judith Zillich. U tří židlí od Tetse Ohnariho jsem pro zajímavost připojila i popisek, k tomuto druhu umění jsem ještě nějak nedospěla. Nevadí, vybrala jsem si to, co se mi líbilo a tak to nakonec nebyl špatně strávený čas.



Ateliér Václava Seidla
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Fotograf Václav Seidel a jeho ateliér - velice známý fotograf, který se soustředil na fotografování krás Šumavy, portrétování, patřil k průkopníkům lyžování, v létě využíval na svých cestách bycikl a fotil obyčejné lidi při práci v lese, na pile, v dílnách. Jako první vytvořil panoramatické snímky Šumavy a také používal autochrom k pořizování barevných pohlednic. Po jeho smrti převzal firmu jeho syn František, který ji provozoval do roku 1949, pak pracoval jako fotograf v komunálním podniku. Po létech vyjednávání s dědici se podařilo dům odkoupit a zcela zrekonstruovat do původní, secesní podoby a od roku 2008 slouží jako muzeum. A stojí za to, pokud budete mít cestu do Českého Krumlova, navštivte ho, nachází se v Linecké ulici č. 64, když budete mít štěstí, několikrát za rok se zde konají fotografické víkendy, v ateliéru si budete moci pořídit současné fotky s nádechem historie. Více na stránkách http://www.seidel.cz/.../museum_fotoatelier_seidel_cesky.../

Český Krumlov - Regionální muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Regionální muzeum Český Krumlov - nechali jsme si ho úplně nakonec, buď to stihneme nebo ne, stihli a vůbec jsme nelitovali, je to moc hezké muzeum. Hlavní lákadlo je keramický model Českého Krumlova, zhruba okolo roku 1800, je to opravdu velký model, zabírá celou jednu místnost. Model realizoval Ing. Arch. Petr Pešek a Jana Pešková v letech 1977-84. I další historické expozice byly zajímavé, nejvíc se nám líbila výstava historie města tak od 20tých let minulého století do současnosti. A to byl konec našeho třídenního putování po Českém Krumlově, líbilo se mi tam a ještě o to víc, že nebyl přecpaný zahraničními turisty.



Norimberk v létě 4.7. - 6.7.2020

Už dlouho jsme chtěly (s kamarádkami) pobýt v Norimberku déle než 1 den, jelikož v jednom dni se nic nestihne a chodíte naučenou cestou tam a zpět a nic dalšího nevidíte, tak jsme se konečně domluvily, že pojedeme na více dní a jen co opadla koronavirusová opatření, vyrazily jsme na výlet. Jak to aktuálně v Bavorsku vypadá? Oni přistoupili později k některým opatřením, takže momentálně je mají přísnější, než my. To znamená, roušky v každém typu dopravy a jakmile vstoupíte do jakékoli budovy, rouška je také povinná. A protože jsou to akurátní Němci, tak pokud si chcete dát jídlo v restauraci, což jsme za ty tři dny chtěly, vždy vyplníte formulář s vaším jménem, telefonem, adresou.... jinak nejíte. Nicméně, cítila jsem se tam bezpečně, roušku jsem poctivě nosila, hlavně proto, že jsem byla v cizině a chtěla jsem ochránit sama sebe. Počasí nám vyšlo báječně, sem tam mráčky, ale nepršelo, to bylo asi nejdůležitější. Architektura: Architektura Norimberku - je taková.... německá :-) Jelikož byl Norimberk skoro zcela zničený ve druhé světové válce, tak jsou budovy relativně nové.
Čistota měst: V Německu je všeobecně čisto, ty jejich upravené vesničky miluju, města bývají stejně hezká, Norimberk je také úhledný, taže žádný problém.
Jazyk: Němčina, co jiného :-) ale domluvíte se úplně bez problémů i anglicky.
Ceny a vstupné: O drahých vstupech jsem psala už u předchozích destinací, Norimberk není výjimkou. Vstupy jsou zkrátka drahé. Ale i tady se dá koupit taková multivstupenka na dva dny za 28 euro, která vám umožní vstup do všech muzeí, hradu a jiných pamětihodností a ještě k tomu navrch můžete použít jakoukoli dopravu v centru a blízkém okolí, a pokud ji využijete, tak se to opravdu vyplatí.
Doprava: Doprava se díky multivstupence stala bezproblémovou, celé dva dny jsme používali metro dle libosti a dokonce i příměstský vlak.
Naše počasí: Počasí bylo tak akorát, nepršelo, sem tam mráčky, ale většinou dost teplo, povedlo se to.
A teď už blíže k jednotlivým místům:

Hostel u nádraží
(klikněte na obrázky - není to galerie)


Chcete jet do Německa tak nějak levněji? Není to až takový problém, jen se musí trochu hledat. Až si budete kupovat lístky na autobus nebo na vlak, nejdříve se rozhlédněte, jestli v některých hodinách nejsou levnější. A jsou... takže zpáteční lístek na autobus Flixbus vyšel na 957,- Kč, což jde (tam v 7,10 v sobotu a zpět v 15,40 v pondělí, cesta trvá asi 4 hodiny). Pro ubytování jsem zvolila hostel na hlavní třídě u nádraží, trošku jsem se bála, hostel není hotel, ale nebylo čeho se bát. Tenhle hostel se povedl. Za prvé - přejdete jednu ulici, cca 30 metrů od autobusu a jste v hostelu, super, ne? Do starého města to máte přes dvě ulice, takže asi tak 300 metrů, 5 minut času, není co řešit. A za druhé cena - 1595,- za dvě noci se snídaní a zakoupením povlečení, to jsme z Prahy opravdu netahaly, vzaly jsme si jen ručníky, ale ty se také dají dokoupit, taky super. Snídaně byla za 7,90 a povlečení asi za 3 eura, zbytek byl nocleh, vyspěte se skoro v centru Norimberku za pětistovku, úžasný. Hostel je řetězec a jmenuje se a&o Hostel Nürnberg Hauptbahnhof, je i v Praze na Střížkově. Koupily jsme si rodinný pokoj, jelikož jsme byly 3, manželské postele a palanda, vlastní záchod a koupelna, naprosto dostačující. Čisté, postele v pohodě, bílé povlečení, akorát nečekejte ledničku, nejste v hotelu. Ale co bylo sympatické, přijely jsme v 11,10, ubytovat jsme se mohly na pokoji až v 15,00, nicméně, zaregistrovaly jsme se, zaplatily, uložily kufry do jejich úschovny a vyrazily do města. Pak už bylo jedno, kdy přijdeme, takže jsme si mohly hned začít plnit naplánovaný program.

Obchod s hračkami
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Na Norimberk jsme měly necelé 3 dny, takže plánování bylo na místě, aby se to všechno stihlo. V sobotu, po příjezdu, jsme nejprve zavítaly do infocentra a zakoupily jsme tu šikovnou kartu na vstupy a cestování, co jsem o ní psala níže. Měly jsme naplánovanou trasu do obchodu s hračkami, který je na okraji města, takže nás čekala cesta U bahnem a autobusem. Obchod je to původně americký (Toys"R"Us), nyní irský (odkoupily pobočky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Anglii) jmenuje se Smyths Toys, u nás se nenachází a kamarádce ho slibujeme navštívit už několik let :-) no tak teď konečně. Přestup z Ubahnu na autobus byl bez problémů, jen jsme se chtěly ujistit, že jede na tu naši zastávku a on stále nerozuměl. Myslím tím, tomu názvu zastávky, víc jsme neříkaly, a pak mě napadlo říct - Hornbach? Ja, ja, Hornbach :-) Dojely jsme a tak se podívejte, jak vypadá takový obchod s hračkami, představte si halu jako Hornbach (byl vedle a taky jsme ho navštívily), jen místo dřeva, dlaždic, nářadí a barev budou všude hračky, ani se neptejte, co jsme si koupily :-) ano, panenky, každá po dvou, což jsme se ještě mírnily.

Kaiserburg - císařský hrad
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

V neděli jsou v Německu obchody zavřené, takže bylo jasné, že ji věnujeme historii města a poznávání míst, na která jsme se v minulosti nedostaly, hrad byl jedním z nich. Býval to jeden z nejvýznamnějších hradů středověku a jeho stavba započala v roce 1050. Budoval se i za vlády císaře Fridricha I. Barbarossy (1123-1190) a jeho následovníků, jako své hlavní sídlo ho využívali téměř všichni císaři Svaté říše římské. Hrad využíval i Karel IV., který zde nechal postavit některé důležité budovy jako je kostel Panny Marie. Karel IV. zde také v roce 1356 zveřejnil prvních 23 článků své Zlaté buly. Hrad je hodně rozsáhlý a to proto, že se jedná o dvojitý hrad, vznikl spojením hradu Císařského a Purkrabského. Císařská kaple pochází z nejstaršího dochovaného stavebního období, z doby Štaufů okolo roku 1200. Díky tomu je nejdůležitější zachovanou místností hradu a jednou z nejpůsobivějších místností z doby císařského panování rodu Štaufů. Sestává ze Spodní kaple pro nižší šlechtickou družinu a Horní kaple pro vyšší dvorní společnost. Obě kaple jsou spolu prostorově a liturgicky propojeny otvorem ve stropě. Galerie v Horní kapli byla prominentním místem pro císařskou rodinu. Vyfotit hrad je poměrně složité, protože není na tak velkém kopci, aby trčel do výšky, nejlepší pohled je od kostela Sv. Vavřince, ale to zas překáží budovy v popředí, takže moje fotka hradu zdálky není nic moc, pokud budete chtít celkový pohled, nalistujte si nějaké obrázky na internetu, tam bývá hezky nafocen a ještě k tomu celý.

Po stopách Albrechta Dürera
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Albrecht Dürer se narodil i zemřel v Norimberku (21.5.1471-6.4.1528), byl to německý malíř, grafik a teoretik umění evropského formátu. Zanechal po sobě rozsáhlé a velkolepé dílo - kresby, akvarely, mědirytiny, lepty, malby i dřevořezby. Jako první v Německu kreslil akty podle živých modelů a o své práci vydal i teoretická pojednání. O době okolo roku 1500 se v Německu hovoří jako o Dürerově epoše. Hned pod hradem, naproti hradbám, se nachází jeho dům, kde se narodil a tvořil, z jeho ložnic a dílen je zde nyní muzeum, jsou zde i obrazy v malé obrazárně, ale pouze kopie. A protože v Norimberku i zemřel, má tam svůj hrob a to na hřbitově Sv. Jana.


Procházka po městě
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

V Norimberku je spousta zajímavých budov, kostelů a věží, dávám jen ty nejdůležitější, popisy budou u jednotlivých fotek. Fotky jsou smíchané ze všech tří dnů a je to proto, že např. první den jsme byly na Hauptmarktu v poledne a kostel Frauenkirche se nafotit zkrátka nedal. Slunce bylo přímo za ním a já měla ve foťáku černou skvrnu, ale další den už to bylo lepší a poslední den vyšly fotky města úplně nejlépe, bylo to správné světlo, krásná, modrá obloha.... tak proto ten mix.



Procházka okolo řeky - mosty
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Většinou velkých měst protéká řeka, není tomu jinak ani v Norimberku, řeka se jmenuje Pegnitz a nachází se na ní hodně mostů a můstků. Čím jsou ale zvláštní pohledy na řeku v Norimberku je to, že tady stavěli budovy, které zasahují do řeky, ve spodní části nad řekou se dá pod nimi proplout, zasahují třeba do poloviny řeky. Anebo mají zastřešené mosty, které vypadají jako malé, dlouhé budovy. I když jsme chodily cik cak přes vodu, všechny mosty jsme nestihly, tak alespoň ty nejdůležitější na starém městě. Popisy jsou opět u fotek.



Kašny a sochy Norimberku
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Možná vám bylo divné, že jsem na procházce nepotkala žádnou kašnu nebo sochu, v historických městech bývají a bývá jich hodně. Jsou i tady a protože jsou některé hodně zvláštní, dávám je do samostatné galerie, u každého obrázku bude i text, pokud jsem ho sehnala. Začínáme na Karlově cestě, hned první kašna je u obilnice a pak u Lorenckirche, na náměstí a poslední, pravděpodobně nejzajímavější, je u Bílé věže. Té věnujte zvláštní pozornost, protože se jmenuje Kašna manželství. Je obrovská a je to vlastně sochařské dílo, každý kousek kašny ukazuje fáze a vzájemné vztahy v manželství, takže než ji obejdete a pořádně si ji prohlédnete, tak si připravte alespoň hodinku. Ale je pravda, že jsem zatím asi zajímavější kašnu neviděla.


Hesperidengärten - Zahrada Hesperidek
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Unikátní barokní zahrady ze 17. a 18.století se nacházejí za měšťanskými domy č. 43 až 47 na Johannisstrasse ve čtvrti Sankt Johannis, která leží severně od řeky Pegnitz. Naleznete zde živé ploty, vodotrysky a fontány, loubí a také Studnu čtyř ročních období, Arionovu studnu, mj. sochy Mládí, Neřest a Trpasličí grotesky (pískovcové karikatury trpaslíků) i zajímavé sluneční hodiny. Kdysi v zahradách rostlo na 50 různých druhů citrusů, nyní je zde bylinková zahrádka. Za své jméno vděčí zahrady Hesperidkám (Hesperovým dcerám), které v řecké mytologii hlídaly zlatá jablka v božské zahradě. K zahradě se dostanete dobře nejbližší bránou vpravo od hradu


St. Johannisfriedhof - hřbitov Sv. Jana
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Je to asi nejkrásnější hřbitov, co jsem doposud viděla, na první pohled vás zaujme záplava květin v mísách na hrobech a keříkové růže v záhlaví mnoha hrobů. První zmínky jsou z roku 1234, kdy se na původní hřbitov ukládali mrtví, kteří měli lepru. Koncem 14 století byl nový hřbitov dokončen, ale díky morové epidemii, kdy už nestačily hřbitovy uvnitř hradeb, byl tento hřbitov rozšiřován a z hygienických důvodů se začalo pohřbívat za zdmi města. Na hřbitově se nachází kaple Holzschuherkapelle (nenašla jsem překlad) z roku 1515 a kostel Sv. Jana, původní byl otevřen 1377, pak byl několikrát rekonstruován, naposledy v roce 2005. Na hřbitově je pochováno hodně známých osobností, nejznámější je Albrecht Dürer, filozof Feuerbach, básník Hans Sachs. Přední část hřbitova je staršího data a má nápisy nebo různé skulptury přímo na hrobce, zadní část je novější s náhrobky na stojato tak, jak je známe i z našich hřbitovů.

Germánské národní muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)

Po pravdě, moc se mi tam nechtělo, ale času bylo spoustu, město skoro prochozené, tak proč se nepodívat do muzea? Když mě to nebude bavit, půjdu pryč. Ale ono mě to bavilo, vždycky se tam najde něco, co člověka osloví. Hlavně jsem slyšela na to, že je tam sbírka oblečení od 17. století. Výborně, na tu se jdu podívat. Tak především..... tohle muzeum je veliké, možná spíš obrovské, a že je to bludiště, to je naprosto jasné, o to víc, že se tam konala nějaká akce na nádvoří a některé průchody byly uzavřené. A tak jsme vyrazily, vstoupily jsme tři, jedna se odpojila, chvíli jsme chodily dvě, pak jsem si musela odskočit a se slovy.... jdi, já tě najdu... jsem svoje dvě kamarádky do konce prohlížení nepotkala :-) Zato jsem se asi 8x ztratila, asi 15x se ptala na cestu, 5x jsem šla po jednom a tom samém, asi zakletém schodišti, 3x jsem tvrdila personálu, že jsem se ztratila a prosím, kudy mám jít, abych se ve finále vrátila k tomu samému pánovi a sdělila mu, že tentokrát jsem se neztratila, ale že tady nedaleko je expozice oblečení (to už obě děvčata čekala v hale, že prý to všechno prošla a já to oblečení ještě ani nenašla)..... uf, to byla makačka :-D :-D V muzeu jsme nakonec strávily pár hodin, ale mohli byste tam strávit i několik dní. A teď trochu seriózna - muzeum bylo založeno v roce 1852 a se nachází v areálu někdejšího gotického kláštera a dnes jej tvoří několik důmyslně propojených komplexů, v nichž je vystavena německá kultura od pravěku až do 20. století (obrazy, plastiky, mědirytiny, užité umění). Je zde okolo 20 stálých expozic, kromě už jmenovaných oděvů od 17 století jsou zde i zbraně a brnění, textil a šperky, hudební nástroje, lékařské přístroje a technické vynálezy (nestihla jsem je projít), obrazy, sochy a plastiky z období baroka a renesance a to je opravdu velká expozice, dlouhé chodby s desítkami sálů.... V úzké uličce u Germánského národního muzea stojí pozoruhodný a velkolepý památník Všeobecné deklaraci lidských práv OSN. Cesta začíná monumentální branou ve stylu vítězných oblouků a pokračuje 50 sloupy, na kterých jsou v různých světových jazycích vytesány články Všeobecné deklarace, češtinu zde najdeme také.


Procházka u jezera a kongresová hala Innenhof
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek vlevo, pro video nahoře nad nadpisem)

Hned první večer nám zbyl čas, který jsme nechtěly trávit na pokoji a tak jsme se rozhodly zajet vlakem k jezeru Grosser Dutzendteich. Jezero slouží jako odpočinková zóna, kolem něj jsou udržované chodníky, zahradní hospůdky a hodně lidí sem míří na procházky nebo na lodičky. U tohoto jezera vás zaujme opravdu veliká stavba, nedokončené kongresové centrum Innenhof, které v průběhu 30tých let dostal za úkol postavit Hitlerův architekt Speer, návrh vzešel z dílny architektů Ludwiga a Franze Ruffových, kteří se inspirovali římským Coloseem, jen je asi 2x tak velká. Osmdesát metrů vysoká kruhová hala měla sloužit pouze k jednání stranických delegátů. Do roku 1939 stihli vybudovat polovinu haly, měla být zastřešená a vešlo by se tam 50.000 lidí. Dnes tam sídlí Dokumentační centrum národního socialismu - to jsme nenavštívily, protože jsme tam dorazily v podvečer, ale stavbu jsme z jedné strany obešly a ona není zavřená, takže se bez problémů dostanete dovnitř, na nádvoří. Kvůli slunci se mi nepodařilo nafotit jednu část stavby, proto přidávám malé video a plánky, jak měla stavba vypadat a jak z výšky vypadá teď (obrázek jsem použila z netu). Momentálně jsou v dalších částech budovy skladovací prostory nebo se využívá na různé akce, je tam i část filharmonie. Další součástí areálu je Zepellinovo pole a částečná tribuna, dnes už bez sloupů, což je jediná další dochovaná stavba, další stavby jako např. stadion už se nerealizovaly.



Jak jsme si hrály na řidiče Ubahnu + letiště
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek vlevo, pro video nahoře nad nadpisem - stáhne se)

V Norimberku není klasické metro, je tam Ubahn, který je kombinací metra v podzemí a vlaku, který z podzemí vyjíždí na povrch, ale nejede v žádném uzavřeném tubusu, jako naše metro v Praze. Má 3 linky a některé z nich jsou automatizované, tudíž jezdí bez řidiče. Oba konce soupravy s velkými okny jsou přístupné cestujícím, kteří se můžou kochat jízdou v tunelu a cítit se při tom jako řidič. Už jsem s ním kdysi jednou jela a protože nám zbylo v sobotu trochu času a já o tom metru bez řidiče neustále mluvila, že bychom mohly.... tak mi na to kamarádka kývla, i když jsme měly nákup v tašce (uvidíte jak nákup, tak moji maličkost v odrazu skla). Jely jsme U2 na letiště a zpět na hlavní nádraží, mimochodem, letiště mají moc pěkné, ale jak se létá jen sporadicky (pandemie corony), působilo jako město duchů, téměř bez lidí. A to je konec našeho putování, víc se toho do 3 dnů nevešlo, ale my jsme byly spokojené, viděly jsme toho hodně, jak plánovaného, tak neplánovaného a výlet jsme si užily. Teď už konečně můžu říct, že Norimberk trochu znám.



Home